MAGAZÍN ROZHOVORY

PASTA ONER: Na skok u Pasty v ateliéru

Výřečný, kreativní, upřímný. Tak bych popsala pěti umělce, který si říká Pasta Oner. On se totiž sám nechtěl nijak charakterizovat, tak jsem to udělala za něj. Za Pastou jsme se vydaly s fotografkou Gretou do jeho ateliéru v Pragovce. Čuchat ty barvy bychom mohly celý den, stejně tak povídat si s ním. O jeho tvorbě si můžete přečíst mnoho na pastaoner.cz nebo všude možně na internetu. Mě ale vždy víc zajímají názory a ten konkrétní člověk, než klasické rozhovory o tvorbě a jak vznikla jeho přezdívka a podobně… Takže tady Pasta, jak ho možná neznáte… O štěstí, ekologii a pracovitosti.

Photos: Greta Blumajerová || Redaktorka: Monika Aron

Ačkoli bych tento rozhovor chtěla vést spíše o tobě a tvých názorech, tak stejně mi to nedá – kdybys měl představit tvou tvorbu lidem, kteří tě neznají?
Současnej výtvarnej umělec. Jinak je moje tvorba tak široká a košatá, že nejde jen tak popsat. Někteří lidé si mě možná spojí s Mickey Mouse rukou, s růžovou barvou a s pastelovejma barvama obecně, ale to je opravdu jen okraj a nevyjadřuje to vůbec mou tvorbu a nechci, abych byl vnímán jen takto. Asi je prostě potřeba se víc podívat na historii mé práce.

A co ty jako člověk, jaký jsi?
Nechci znít egoisticky, takže na to neodpovím. Vím o svých dobrých a špatných vlastnostech, ale mluvit o nich mi přijde naprosto bizarní a pro mě nepřekonatelný.

Mně to nepřijde egoistický. Média můžou dělat nějaký obrázek a mě i čtenáře zajímá skutečnost.
Ať si každý myslí co chce. Celej ten klíč je o tom zabývat se sám sebou a neřešit okolí. Samozřejmě je to někdy složitý, ale je to jediný způsob jak lze dosáhnout úspěchu. Já jsem se nedávno dozvěděl od jedné nejmenovaný redaktorky, která mě, chudák, úplně nenávidí, že nemám žádnou sebereflexi. To je prostě naprosto absurdní. Rád mluvím o své práci o svém životě, ale sám sebe nebudu popisovat, protože by to byla klišé. Nikdy ode mě neuslyšíš něco jako „Dělej to srdcem, dělej, co chceš a dosáhneš toho“, to je prostě shit, kterému nemůžou lidi věřit. Já můžu zcela upřímně říct, že bohužel příroda nenaděluje stejně a pokud si někdo myslí, že něčeho dosáhne jen proto, že bude strašně chtít, tak to není pravda. Pak by lidi byli jen frustrovaný a nasraný na celej svět, že to nevyšlo a že nepřichází odměna za to, že to dělali srdcem. Já každý ráno děkuji za to, že mi to vyšlo, ale nemám na to žádnej návod. Svět je ošklivý a tvrdý místo, bohužel.

„Každý ráno děkuji za to, že mi to vyšlo!“

Chybí ti graffiti?
Absolutně. Zůstane vždycky v mém srdci a je to něco, za co se nestydím. Naopak. A líbí se mi, jak je to v současnosti nastavený – jak je to progresivní – jak ty lidi, tak to, jak je graffiti vnímaný. Prostě to nezatuchlo a české graffiti sleduje linku světových trendů a vydalo se to správným směrem. A jsem rád, že jsem byl na začátku, když se vytvářelo to podhoubí a vidím, jak se to vyvíjelo. To co dělám teď, je úplně jiná kategorie a jiní lidé. Umělci jsou jiní lidé než writeři. Svět umění nese svá specifika – kurátoři, galerie, sběratelé a těch se graffiti vůbec netýká. Jsou to dva odlišné světy.

Splnil si tedy svůj dětský sen?
Byl jsem výtvarně aktivní od útlého mládí. Určitě když jsem ve třinácti maloval zátiší, tak jsem si neříkal, že budu malíř.

Děláš věci na zakázku nebo jedeš „jen“ to, co chceš ty sám?
Dělám věci na zakázku, ale dělám jen svou tvorbu. Jde o to, že prostě dělám jen svou tvorbu a to se někomu líbí anebo ne. Ale nedělám podle nějakého zadání. Občas se stane, že přijde nějaký klient, a těch nabídek je mnoho, ale většinou drtinu odmítám. Bavíme se tak o 99% zakázek, které odmítám, protože jsou to pro mě nereálný věci. To 1% dotáhnu, protože tam je mnoho motivací, proč to dělám. Vyplatí se mi dělat svoje volný věci, než se trápit na nějaké komerční zakázce za pár korun. Můj čas je prostě drahej. Dobrá motivace je pro mě taky to, když si můžu vyzkoušet nějaký produkt, který je nějakým způsobem zajímaví a má to třeba i nějaký mezinárodní přesah.

Takže prostě nemůže někdo přijít a říct „Hele my chceme na ponožky udělat tohle a tohle a zaplatíme vám za to“?
Ne, to vůbec nepřichází v úvahu. To se týká jakékoli spolupráce a to říkám všem klientům, buď chcete Pastu Onera a spojit značku se mnou, nebo chcete nějakého ilustrátora, co vás bude stát setinu toho, co já. A to je diametrálně odlišný.

Jsi na volné noze. Můžeš mi prosím říct recept na prokrastinaci?
No to je těžký, musíš furt jet, to je jediná rada. Pro mě už není prostor pro nějakou prokrastinaci. Každý den jedu nanovo, nepřemýšlím o tom, že bych měl nějaký jistoty, že bych měl něco už daného, absolutně ne. To je jedinej recept. Ani ne tak na úspěch jako spíš na fungujícího člověka, který chce něco dělat. Ale i když někdo bude dřít, automaticky to neznamená, že bude úspěšnej. Bohužel mám pocit, že hodně dnešních mladých lidí je frustrovaných, protože jsou pod neustálým tlakem dnešní společnosti na úspěch, což často vede ale spíš k demotivaci. Můžeš bejt šťastnej i v kanclu, kde si jedeš od do a po práci jdeš s kámošema nebo domů za rodinou. Nebo jsi na volný noze a jsi sám sobě pánem, ale musíš bejt tvrdej.

Ono to bude asi tak, že si dnešní generace neváží toho, co vše máme…
Já jsem dítě svobody. Dítě devadesátek. Nikdy nedokážu být dostatečně vděčnej za to, co nám naši rodiče připravili za příležitosti a možnosti, a je mojí povinností to vše maximálně využít. Protože byli lidé, kteří za to léta trpěli v komunistických vězeních a zpochybňovat to a tvářit se, že to je všechno vlastně špatně, mi přijde fakt smutný. Samozřejmě musíme v současnosti rozdělovat několik věcí, jako jsou ekologický tendence, sociální rovnost a nějaká spravedlnost společnosti. Všechny tyhle věci jsou mi blízký a snažím se být v těchto věcech aktivní. Podporuju celou řadu charit, kterým ročně vydělám okolo 1,3 milionu korun. Co se týče ekologie, snažím se zachovávat co nejmenší ekologickou stopu ve všech oblastech své běžný činnosti ať už v soukromí nebo v práci.

„Netřídit mi přijde větší prasárna, než si kupovat něco v plastovym obalu.“

Ekologie, to je žhavé téma dnešní doby – a já za tebou přijdu na rozhovor s plastovou lahví…
V pohodě, já piju běžně z plastovejch lahví. Já nemám problém v našich podmínkách spotřebovat plast. To je další věc. Tady se začínaj vymývat nějaký brčka… To je absurdní. My žijeme ve společnosti, která je schopna recyklovat 90% svého odpadu. Netřídit mi přijde větší prasárna než si kupovat vodu v petce.

Byla jsem v Nepálu a tam jsem viděla ten problém plastu, takže vidím ten rozdíl tady v ČR…
Jasně, ale to je jejich bordel, ne náš. Respektive takhle – my jezdíme na dovolený na posraný smradlavý Bali, kde se chlastá z kokosových ořechů plastovým brčkem, který tam pak někde zůstane a jelikož je to nevyvinutá společnost, nemají ani mechanismy ani sociálně ekologický cítění tu přírodu chránit. My tu máme na každém rohu kontejner a máme tady třídírny odpadu a dokážeme vše zpracovat. To že je někdo prase a dá do směsnýho odpadu igelitový pytle, které se nerozkládají, tak to je věc druhá. Rozhodně ale odmítám nahrazování nebo nějaký fanatický vytlačování plastu z naší společnosti. Je to prostě materiál, který používáme a umíme s ním zacházet – vyrábět ho i recyklovat. Já vůbec nerozumím tomu, proč bych měl přestat používat plastový brčko. Chápu, že někde v pralese to nejsou schopni zpracovat a končí to v řece anebo v moři. A jasně, že mě to trápí, ale to je problém těch, co si tam jedou válet šunky za deset korun za den a fotí se s tím na instagram a je zhrozenej z pláže plný plastů – ale to jsou jeho plasty a těch co to na těchto pětikorunovejch zájezdech vygenerovali. Ať si příště zaplatí za sto litrů na týden resort, kam ho odvezou a tam bude pít vše ze skla a plastu uvidí minimum. A to minimum toho plastu, který tam uvidí, tak ten resort má vlastní mechanismy a prostředky na recyklování. Takže ať se lidi chovaj hlavně ekologicky, když jedou na dovolenou. Vlna neplastování v našich podmínkách mi ale přijde absurdní. Snižování spotřeby plastu určitě ano, snižování emise aut určitě ano, ale fanatický neplastování a podobný aktivity mi přijdou absurdní. Líbí se mi, že třeba jsou už krámy, kde můžeš přijít s vlastním pytlíkem nebo se sklenicí a nabrat si luštěniny, rýži nebo čočku. To je super. Je to přínosný. Ale zfanatizovaný kavárny, kde ti daj kafe do papírovýho kelímku, z kterýho se nedá pít, nebo do drinku papírový brčko, co se ti za 5 minut rozloží, to přece nejde. Nebo pít z nějakého kovového brčka vymytého – to je šílený!

Chápu.. Tak z jiného koutku, to bychom mohli řešit dlouho… V nějakém rozhovoru jsi zmínil, že máš bipolární poruchu…
U mě je to lehčí forma… Prostě se střídají výrazný vlny euforie a pak úpadku. Já jsem se to naučil rozpoznávat a naučil se s tím pracovat. Někdy je ten propad endorfinu dost velkej a nedá se moc fungovat a tam by lidi měli vyhledat odbornou pomoc. Já žádný prášky neberu a jsme za to rád. Ale kdo s tím má výrazný problémy, určitě bych to nepodceňoval a brát například antidepresiva není nic špatného. Ale zase na druhou stranu mi přijde, že v dnešní době trpí „depkama“ právě mnoho mladých, který maj všechno, a ve většině případů to nejsou zas tak závažné problémy, jen to doktoři předepisujou jako na běžícím pásu. Musíš se prostě naučit být šťastný. Není to věc, kterou v sobě mám automaticky, a lidi jsou přesvědčený, že bejt šťastnej je něco normálního a přirozenýho, ale není to tak. Není to automatický. Není to něco, co máme daného od rána do večera. Musíme se to učit celej život. Učit se vnímat okamžiky štěstí. Třeba i to, že venku vyjde sluníčko. A to si hodně lidí neuvědomuje a pak právě přijdou ty pocity zmaru. Bejt šťastnej je vlastně štěstí, něco co musíme najít a naučit se vnímat a nepropadat hned pseudodepresím.

Co posloucháš za hudbu? Oblíbení interpreti?
Poslouchám hiphop. Ale dřív jsem jako technař jezdil na louky, takže i k elektronické hudbě mám vztah, ale teď jedu hlavně black music. Takže od Kanye Westa, Trawisse Scotta, Kid Cudi až po Usaty. Musím ale říct, že mě do jisté míry baví ta trapová vlna, co teď jede. Zní to fresh, jen je blbý, že se to za chvíli sleje v jeden monotónní track. Mně se to hrozně rychle oposlouchá. Ta současná frekvence toho vydávání mi přijde fakt zběsilá. Ale ono to odpovídá tomu žánru, protože je strašně dobře konzumovatelný. A tím to vůbec nezlehčuji nebo nezpochybňuji.

A můžeš zmínit někoho z české scény?
Je tu spousta věcí co mě baví, ale konkrétně nikoho nezmíním, protože se může stát, že teď někdo udělá něco, co mě nadchne, ale za půl roku udělají něco, co mě nebaví nebo co mi přijde jako krok do prdele. Samozřejmě že se třeba potkávám s lidmi z BiggBoss labelu a je to logický, protože jsem s klukama vyrůstal.

MOmag je o kérkách. Co vše máš vytetovaného?
Všechny kérky mi dělal Lukáš Poláček. Nedovedu si představit, že bych se svěřil do rukou někomu jinému a to z toho důvodu, že vím, co přesně chci a chci člověka, který je ochotnej přistoupit na to, že není v tu chvíli kreativec, ale technickej pracovník, co mi vytetuje přesně to, co chci a jak to chci. Čistá drobná linka. Prostě chci, aby kérky se mnou stárly v klidu, abych to měl čistý, přesný. První kérku jsem měl až ve třiceti a byl to Tom na jedno lýtko a Jerry na druhé lýtko. Určitě chci mít samolepky po celých rukách – ne rukávy – celé ruce jo, ale ne sjednotit to do jednoho rukávu. Líbí se mi jednotlivý kérky. A připravuji si dopředu, co chci na sobě mít. A pak to nechám třeba 3 roky být, a pokud i za tři roky zjistím, že tu věc chci mít vytetovanou tak do toho jdu. Specifickou kategorií pro mě je tetování obličeje, které se nám tady rozmohlo teď. (smích). Jako ono to je cool a vypadá to zajímavě, ale já si vždycky kladu otázku „Ty vole co ty kluci budou dělat, až jim fakt bude šedesát a ono jim jednou šedesát bude a ať nepočítají s tím, že budou dělat to, co dělaj teď“. Když budou mít štěstí, tak budou dělat alespoň něco, co je příbuzné tomu, co dělají teď. A to neřeším tatéry, který můžou tetovat, dokud se jim neklepou ruce samozřejmě. Takže ať si každý dělá to, co chce, ale společnost prostě podle mě nikdy nebude natolik vyzrálá na tohle. Vždycky budou předsudky. Já nejsem zastáncem že to, jak vypadáme by mělo určovat, jaký jsme nebo s kým se budu bavit nebo s kým budu pracovat, ale prostě ve společnosti to roli hraje.

„Lidi jsou přesvědčený, že bejt šťastnej je něco normálního a přirozenýho, ale není to tak. Není to automatický.“

Kdyby od tebe někdo chtěl návrh na kérku?
Hele, to asi ne. Mě děsí to, že by moje práce na někom byla permanentně. Nejsem naštvanej, lichotí mi to, ale nechci za to cejtit tu zodpovědnost. Přijde mi to ujetý a odmítl jsem už řadu poptávek na kérku. Prostě ze zásady ne. Když to někdo udělá bez mého vědomí, já ho rozhodně nebudu nikde tahat po soudech, to není můj styl a je mi to buřt, ale nebudu to podporovat.

A co potetovaný holky?
Mám k tomu zvláštní vztah. Moje současná přítelkyně nemá kérky, je mulatka, takže tam ty kérky fungujou stejně trochu jinak. Rozhodně mi tetování na holkách nevadí, spíš se mi líbí, ale vyloženě to nevyhledávám. Ale baví mě tahle barevná společnost a obecně celá tahle subkultura. Časem možná budou ale víc zajímavý holky, který potetovaný nebudou, protože možná za chvíli budou potetovaný všechny. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si třeba u holek zvykl na potetovaný prsty, teď mi to ale přijde normální, zvlášť tady v Praze.

A chodíš se taky někam bavit?
No do klubů jsem přestal chodit úplně. Jsem člověk, co se snaží neobtěžovat své okolí a na tom si zakládám. Nikam se necpu, na nikoho nemávám, nehulákám. Rád si sednu k baru, kde si v klidu pokecám s barmanem a nemusím po někom hulákat a přetahovat se kdo je na řadě. Jako občas zajdu někam na koncert si to užít, není to tak, že by mě lidi srali úplně, ale jde mi o osobní pohodu a klid. Ideální večer pro mě je s kámošem a si sednout do normální hospody kde mají normální pivo a sedět u piva a povídat si. To je ideální večer. Já se i dost zajímám o historii pražských hospod, takže i z toho důvodu mám ty hospody rád. To mě fakt baví. Ale musím si to dávkovat pomálu. Protože já když teď půjdu na pivo, tak se vrátím až v červnu (poznámka: rozhovor dělaný v únoru)

A co k pivku? Co veg trend?
Jsem všežravec. Dnes tu teda zrovna mám vegg oběd, ale nevyhýbám se živočišným produktům. V týdnu, když si chci ulevit, tak si rád dám něco bezmasého, protože se po tom cítím lehčí a to mi vyhovuje. Určitě neobědvám bůček, ale dám si ho třeba o víkendu v dobré hospodě. Vegetariánství pro mě není téma. Rozumím těm argumentům, ale neřešil bych to.

Ještě bych se chtěla na závěr vrátit k té charitě… Něco jsem zahlédla na instagramu, ale jinak o tom moc nepíšeš…
Leta jsem o charitě nemluvil a dělal jsem ji, protože mi přijde zvrácený dělat charitu a pak o tom žvanit. Ale prostě jsem se stal veřejnou osobou a zjistil jsem, že některý lidi v té společnosti na mě koukají jako na nějakého úplného magora, co jede nekompromisně nějakou kariéru na sebe a mě to začalo prostě srát. Tohle když slyším, tak se mi splašej kladiva jako! Já tím trávím tolik času a věnoval jsem na charitu tolik věcí, že to drtivá většina lidí neudělá za celý svůj život. Podporuji například Amnesty International, Terezu Maxovou, ale přispívám i na menší konkrétní nadace a projekty. Hodně často se to týká práce s dětma, například caballinus.cz, což je konkrétní spolek se zaměřením na hippoterapii pro děti s pohybovými vadami nebo i s psychickými problémy. A dělám to proto, že chci a přijde mi to správný. Ne proto, abych byl cool a proto jsem o tom nikdy moc nemluvil. Je to to nejjednodušší co můžu z mé pozice udělat – věnovat dílo, které pak třeba v aukci generuje peníze a jiným způsobem se podílet na kampani a pomoci. Například teď běží kampaň, co jsem nakreslil pro Nadace naše dítě.

PHOTO TAGRETA.COM
Sdílejte článek/fotoset: