Lidská sexualita je jako dno hlubokých oceánů- všichni tak trochu tušíme, že tu s námi je, smějíc se našemu vrozenému strachu, ale nikdy o tom nesmíme mluvit, ani jakkoliv nahlas přemýšlet. To je nepřístupné. Ale přesto se poslední dobou něco děje. Povídání o zakázaném ovoci už se stalo tak trapným, že už je dnes povoleno se mírně kouknout pod pokličku hrnce, v němž se rozlévá vařící se směs nás samotných. Jen pozor, ať se slabší jedinci nespálí!
Dějovou linku by nejlépe popsalo použití termínu „vypravěčská symbióza“. Postarší muž, žijící mezi betonovými zdmi, které vypovídají o osamělosti a vládnou dusnější atmosféru než opar letního horka, jednoho stereotypního dne nalezne při své obvyklé, až provokující svou předvídatelností, procházce do obchodu zmlácenou a zuboženou ženu a po krátké konverzaci je mu jasné, že volat sanitku či policii není potřeba. Radši se neptat. Proto ženu uhostí ve vlastním bytě a zdvořile se zeptá na pár základních informací. Ani neví, jakou obrovskou vlnu tím vyvolá.
Žena, pro kterou se sex stal nepostradatelným palivem, určeným pro stoprocentní žití, se rozhodne pro převyprávění vlastního curriculum vitae, bez okolků a studu. A právě zde se dá použít termín, jenž sem použil před chvílí. Do strohého a na kost obnaženého líčení se občas připlete odbočení, které se úplně tak nedá nazvat odbočením, jelikož s tím úzce souvisí. Proto děj proplétá jaksi racionálnější pohled na věc, podložený fakty, literaturou i čísly díky sečtělosti hostitele. Na jedné straně ostrá životní zkušenost, plna nekompromisního ukájení chtíče za jakýchkoliv podmínek, stoupajících úchylek v čím dál větších douškách, postupné vyobcování ze společnosti, které se podepisuje v neschopnosti hlavní hrdinky navázat citový vztah ať už k mužům či vlastnímu potomstvu, ale i vzpomínky na dětství, symbolizující dobu vnitřní čistoty a nevinnosti, k nimž se dá vždy v dobách největších hrůz utéct a na chvíli schovat. Na druhé straně se nachází ta vážná esence intelektu, jejíž vhodně zvolené vsuvky nepůsobí přechytrale, ale ani se zároveň neztrácí za tempem a divokostí děje vypravěčky. Navíc komentátorem a divákem je sexuálně netknutý muž. Je to skoro brilantní prolnutí dvou světů, ve skulinách až podezřele stejných, v celistvosti naprosto odlišných.
Nevím, kdy mě společnost sama vyhnala, nebo kdy jsem já utekla od ní.“ zní z úst protagonistky, která je postupem děje stále a stále více otevřená, nejenom kvůli stále zvyšujícím se expresivním detailům, ale i díky přidáváním vlastních poznatků a úvah, podle kterých člověk usoudí, že pod tím zjevným špinavým obalem snad může žít uvažující duše, ne jen přihlouplý stroj na ukájení se. Oba dva díly se nesou v podobném duchu, kde je příběh členěn na kapitoly, příznačné pro své názvy. Po tom, co se noc, nasycená náročným vyprávěním, nachýlí ke konci a začíná den, jako by i začínal nový život. A jelikož se ve filmech špatně vedené životy rádi otáčejí k lepšímu světlu, když se ke konci sami poučí, nečeká vás výjimka ani zde. Jenže to by nesměl být muž mužem.
REDAKTOR MArek Pausz
