Moonu, které je 28 let, můžete znát spíše pod projektem Lesnilka. Lesnilka je projekt, ve kterém najdete krásné 30 cm bytosti, které vám dokáží dodat energii a chránit vás. Věříte? Vstupte s námi do magického světa s Lesnilkou a věřte v zázraky, kouzla a v sílu myšlenek.
Vytvářím bytosti do vašich domovů tak, aby ochraňovali vás i váš domov. Jsou tady proto, aby lidem otevřeli oči a vnímali mé bytosti jako takovou pomoc v sebe rozvoji, pomoci při depresích, hledání sami sebe.
Chci lidem dát message, že nikdy není nic nemožné. Zkrátka čemu dáváme největší pozornost, to se také děje. Můj život je – co se psychické stránky týče – jak na houpačce. Tvoření bytostí mi pomohlo najít klid, svobodu a cestu zpět k mému já. Vytvářím je s neskutečnou láskou a pocitem vyrovnání. Chci, aby lidé brali bytosti jako něco kouzelného a naučili se věřit v zázraky, kouzla a hlavně v sílu myšlenek.
Bytosti vytvářím z polymerové hmoty, vyšívám, šiji, lepím, maluji, tvořím. Každé bytosti dávám jméno a příběh. Bytosti nosí na svém čele kámen, který je dělá ještě mocnějšími. Kameny vybírám podle své intuice, zkrátka když cítím že má jít ke mě. Jsou to lesní tvorové, které mají 30 cm – proto jsem dala celému projektu název Lesnilka (instagram.com/lesnilka)
Les je pro mě místo klidu, energie, lásky, ale také tajemna. Je to magické místo a dává mi inspiraci k tvoření bytostí, které jsou tady od toho, aby otevřeli lidem oči. Stejně tak jako lapač snů je už pro mnohé ochránce, chci aby tak jednou všichni vnímali i tyto panenky – bytosti, že to není jen nějaká dekorace, ale bytosti co vám pomáhají věřit, stejně tak jako malé děti věří v nadpřirozeno. Je mi 28 a já věřím.
O autorce a jaký je životní příběh a jak nápad vznikl?
Popsala bych se jako melancholická duše s hlavou v oblacích. Řeknu vám příběh, který je pro mě velice silným tématem v mém životě. Jako každý z nás máme nějaký problém, snažíme se mu utéci, snažíme se hledat řešení, ale někdy také zapomene řešit! Když se něco takového stane, člověk může padnout až na samé dno.
Deprese se najednou stane součástí vás a není úniku. Bráníte se veškeré pomoci, bráníte se vlastně sami sobě. Je to takový začarovaný kruh.
Dlouho jsem tuhle situaci řešila a potýkala se se stavy totálního zoufalství. Neříkám, že jsem na konci, protože život má stále nějaká překvapení a člověk se každým dnem učí víc a víc. Jediné co mohu právě teď říct je, že jdu správným směrem, protože to cítím a vím, že to co dělám, má na mou existenci velký vliv. Cítím se šťastná a cítím svobodu, protože zkrátka dělám to, co mě baví a naplňuje neskutečnou energií.
Vrátím se pár let zpět, malovala jsem pouze obrazy a občas jsem vytvořila i něco jiného. Dokonce jsem chtěla i tetovat, ale nějak z toho sešlo. Chtěla jsem dělat toho tak moc, ale stále jsem se cítila zle, žádná zpětná vazba, cítila jsem se nezajímavá, cítila jsem, že zkrátka to co dělám, nemá absolutně žádný význam.
A tak nějak jsem došla k odpovědi, proč to vlastně takto bylo. Krmila jsem denně své myšlenky tím, že to co dělám, je špatně, potvrzovala jsem sama sobě, jak jsem k ničemu a díky všem těm negativním myšlenkám, jsem se zkrátka stala sama sobě „škůdcem“.
V tu dobu jsem si nechtěla přiznat, že jak vnímám svou tvorbu, je špatně. Má energie se přesouvala do obrazů, které lidé popisovali jako smutek, strach a nepochopení – jako by četli z mé duše. Bylo to tak. Hledala jsem pořád jak z toho kolotoče ven.
Dělala jsem práce, které mě nebavili, chodila jsem jako tělo bez duše. Úsměv bylo to poslední, na co jsem měla chuť. Všechno bylo negativní, všichni mě nesnášeli, všechno špatně. Přitom to tak ale nebylo – jen jsem byla v dané období hodně slepá. Někdy si člověk zkrátka neuvědomuje, jak málo stačí k tomu, aby tomu pocitu utekl.
Stalo se to před rokem v červnu. Cítila jsem už ráno zvláštní pocit. Takový ten pocit, když se na něco těšíte, akorát jsem nevěděla proč?! Začala jsem tvořit nový projekt, který mi pomohl utéci z negativního vnímaní. Začala se soustředit na to, co mi jde nejlépe a hlavně jsem tomu nechala volný průběh. A zkrátka se tak stalo. Já vím, že existuje spousta lidí se silnějším příběhem, ale mě deprese ničila a ničila mě i v mé tvůrčí oblasti. A vím, že spousta umělců jsou tak trošku „jiní“ a každý má nějaký „problém“. Ale myslím, že je fajn abyste věděli, že pokud něco děláte a hned to vzdáte, je to špatně.
Nic není hned a já bojovala opravdu několik let, než jsem přišla na to, co mi jde nejlépe a co mě opravdu naplňuje. Přiznám se, že já občas také tlačila na pilu a chtěla to hned, ale čím víc jsem tlačila, tím víc se vše vzdalovalo. Proto je dobré svůj sen pomaličku začít realizovat a ve své mysli se soustředit na to, jako by to už bylo. Nekřičet na sebe, když šlápnete vedle. Právě to, že šlápnete vedle, vás možná nasměruje úplně jinam a vy zjistíte, že jste profíci úplně v něčem jiném. Zkrátka, kdyby bylo vše hned na dosah, bylo by to nudný.
instagram.com/lesnilka
Redaktor: MOgirl CAROLINE
Korekce: Monicorn.cz
