Proto není žádným překvapením, že se tento objev stal německým želízkem v ohni globální kinematografie.
Vždy, když se na konci názvu nachází „man“, si každý vybaví nějakého superhrdinu s kladnými vlastnostmi. A i zde vystupuje, dle mého názoru, člověk, jenž má za úkol zachránit něčí život. Winfried je postarší muž balancující mezi předpokládanou vážností člověka jeho věku a absurditou vtipkaře s pubertálními sklony. Má jen jednoho parťáka v samotě, jímž je starý i slepý pes. Soudružnost jeho dosavadního života vyruší přílet dcery a očekávatelné úmrtí věrného přítele. Jako by ale přiletěla naprosto jiná žena, sice slušně zajištěná, na kterou by byl asi každý rodič patřičně hrdý z hlediska společenského postavení, za to z pohledu lidskosti a emoční roviny by byl spíše zklamán. A právě proto se rozhodne Winfried odcestovat do místa jejího pracoviště, do Bukureště. Sbaleno má i své alter ego – životního kouče Toniho Erdmanna.
Jakmile přijede sám za sebe, jako mírně infantilní otec s nasazovacím předkusem v náprsní kapse, již od začátku napřímo konfrontuje, díky jeho bezelstné povaze, s politikou peněz, jejichž jedovatě zelená barva tráví lidskost v každé duši, bohužel i v jeho dceři. Proto není překvapením, když jeho spontánní, ale ve své podstatě dobrácké chování vyeskaluje k studené sprše výčitek od vlastního dítěte. Ani při jeho odjezdu zpět není schopna alespoň na chvíli zůstat v tátově náručí, oproštěná od všech starostí a útoků okolí. Jako by si vše vybralo krutou daň. Peníze na úkor emocí. Kariéra na úkor části sebe sama.
Právě proto přichází někdo, kdo ji dokáže přivést zpět mezi „normální lidi“, někdo, kdo jí připomene, že i ona bývala dívka, zbožňující smích a srandu. Nečekaným comebackem otce, kterého v paruce a s falešnými zuby poznává jen ona, nastává řada komických situací, kdy ji tento přihlouplý kdosi naučí se znovu smát a dokázat si z okolí i vlastní vážnosti udělat pořádnou srandu. Ale není to jen jediný aspekt. Během děje je skvěle vykreslena i zmíněná lidskost, když se Winfried alias Toni setkává se vztahem establishmentu vůči svým zaměstnancům. A i zde musí ve svém potomkovi nalézt tu kapičku empatie a znásobit ji.
Asi znatelným a bolavým místem pro film je délka (162 minut), ale i tak je to bravurní podívaná dokazující, že člověk dokáže ztratit citový základ a verbální i neverbální most vedoucí k nejbližším. V Praze se určitě ještě někde tento snímek objeví, tak neváhejte a zajděte si. Dovolte Tonimu Erdmannovi vás vytáhnout z moře upjatosti.
Redaktor: Marek Pausz
