Photo: Marika Batelková / MOgirl ANIKÓ
Moje největší životní pouť – cesta, byla a je vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka, kompletně mi to změnilo uvažování a pohled na svět. Nejdřív dost negativně, všechno mi bylo jedno, neplánovala jsem být příliš produktivní. Deprese jak prase Pak jsem potkala skvělýho chlapa, co mě z toho vytáhl. Moje pouť neskončila, pořád to mám v hlavě, až si to jednou srovnám, tak tahle vzpomínková pouť skončí. Hodně mi v tom pomohla i moje kérka na pravé paži. Je to vlastně ta cesta, kdy z ošklivého se stává něco nové a krásné.
A co se týče poutě jako zábavy? Já miluju starý atrakce, nejradši mám asi lochnesku nebo jak se tomu říká, jak jezdíš dokola a házíš balonek na košík abys jela znova, taky horskou dráhu na výstavišti a starý střelnice, kdy když se trefíš dobře, rozhýbeš ty kovový panáčky a každej něco dělá. Taky mě bavila stará centrifuga – založená na antigravitaci, kdy tě to vcuclo do sedačky a lítala jsi hlavou dolů. To je paráda, to se vidí už jen v menších městech, tady v Praze bohužel moc ne.