Oscaři jsou vrchol kinematografie – to platí pro každého filmaře. Ať je alternativní sebevíc. Pár hodin po vyhlášení jsem musel vidět výsledkovou listinu, jelikož sám jsem měl pár skrovných favoritů, kterým jsem opravdu a upřímně fandil.
Absolutní vítěz Moonlight? O tomto filmu jsem nic netušil, snad jako by mi celou dobu utíkal. Čím tak nadchnul? To se musí okusit na vlastní kůži.
Portfolio outsidera byla vždy zaručeně zlatá žíla pro tvorbu, zvláště pro režiséry a scénáristy. Možná právě proto spoustě lidem vyzní námět filmu jako klišé a zvolí jinou cestu. Nedokážu přesněji specifikovat důvod (a být si svým tvrzením naprosto jistý), ale tento film je svým způsobem výjimečný. Primárním tématem, jak se lze dočíst v popisu, je homosexualita a vnímání okolí. Takových už byla pěkná řádka! Ale doposud jsem žádný neviděl z prostředí černošského ghetta, kde je průbojnost nezbytnou součástí osobnosti, kde je jakákoliv slabost odhalena a ihned poté zahubena. Kde se brek musí potlačovat, jako by to bylo něco nepředstavitelně nepřípustného. Kdyby se stal zmíněný aspekt jen jedinou obdivuhodnou výjimečností, asi by mě osobně nezaujal. Jenže pozvolným postupem, kdy se hrdina „prokousává“ životem a dospívá věkem, emočně, i z hlediska hledání vlastní identity, divák nalézá ony drobečky, jež vytvářejí úžasnou podívanou.
Pro chlapce, kterého vede despotická matka, jež má dost problémů sama se sebou nad osobními propastmi, kterému schází výchova otce, se zdá neskutečně těžké být mužem. Muže, v jehož schopnostech je postavit se na vlastní nohy, stát se do konce života silným jako kámen a podívat se problémům do obličeje, i když to bude znamenat přijít domů se zakrváceným obličejem. Nikdo ho k tomu nikdy nevedl, už od útlého věku je uzavřený sám do sebe, mluví spíše výrazem obličeje než slovy. Proto tuto roli otce nalezne v drogovém dealerovi Juanovi, který se ukáže v jeho centru dění v tom správném okamžiku. Skrze obyčejné příběhy ze života mu Juan sděluje vlastní myšlenky o drsné tváři světa, ale i schopnosti si užít okamžik bytí ve světle měsíce. Je mu oporou na rozdíl od matky, jež nechává eskalovat citové vydírání, vyčítá mu jeho křehkou duši, nadává mu do buzerantů, obírá ho o peníze kvůli drogové závislosti a mizí se svými nápadníky do tajemného pokoje s neonově růžovým osvětlením, jako by se snad snažila zvoleným světlem naznačit, že do tohoto světa je přístup zakázán.
Příběh dokáže vkusnou, ale dostačující cestou, vykreslit nerozhodnost dospívajícího kluka, od kterého každý očekává neoblomný postoj. Zmatení, strach, nerozhodnost – to vše se v něm pere v zápase, kde neexistují stupně vítězů. Sám si připadá jako osamocený dílek skládačky, nezapadající do celkového obrazu okrajových čtvrtí. Rozpoložení, především sklíčenost hlavní postavy, dobarvuje bravurní soundtrack. Úžasná volba a příjemné překvapení, jelikož podobné kombinace jsem doposud nepocítil tak emociálně, jako je tomu zde.
(autor článku: MAREK PAUSZ)
