Když se setkáte s francouzským stylem umění, do nějž samozřejmě započítávám všechny projevy kreativnosti, bez ohledu na své subjektivní zainteresování, máte pocit, že vás políbila krásná dívka se stydlivě načervenalými tvářemi.
K Amélii z Montmartru jsem byl zpočátku skeptický, ale jak se později ukázalo, snímek toto kouzlo Múz dokáže splnit ve všech spektrech, někdy jako by snad přesahoval sám sebe a celistvou myšlenku.
Konečně bych byl schopen popsat kinematografický počin jedním slovem. V tomto případě – báseň. A to vážně. Jednotlivý prvek je zachycen do pavučiny poetičnosti, v níž se ze svého nezáživného významu stává pestrobarevný detail, zcela nepostradatelný. Aktéři děje jsou popisováni nikoliv podstatnými charakteristickými vlastnostmi, ale spíše znaky zvláštního ražení, místy zacházejícími za hranice deviací, které rozhodně nejsou základním kamenem v povahové výstavbě člověka. I tak to absolutně nevadí, divák je s postavami seznámen a má o nich svou jasnou představu. Z dalších zvláštnosti můžeme zmínit určitě zpestřený chronologický řád. K hlavnímu proudu děje se nenápadně mihotají maličkosti, nijak nesouvisející s bodem uchyceným v kompozici. A proč se to tam tedy vyskytuje? Stěží bychom dokázali najít smysluplnou odpověď, za kterou by si nestyděl ani nejzadumanější filozof či uznávaný kritik. Ono vlastně mít otázky u tohoto specifického projevu režiséra je zcela v pořádku.
Skrze protagonistku filmu můžeme skvěle pozorovat ony zvláštní typy lidí, kteří se rozhodly převzat na svá bedra úděl pomocníka osudu, nalézajícího pro dobrosrdečné osoby jejich malinké drobečky štěstí či vhodnou polovičku – mimo to, za ideou filmu si, dle mého, Amélie na sebe převzala ještě utkvělou představu okolního světa na francouzské slečny. Samozřejmě z hlediska vzezření, ale i chování i povahové stránky. Avšak musí přijít zásadní otázka! Když tmelí muže a ženy do milostných částic, kdo dopomůže JÍ k vysněnému stavu bytí vedle své pravé lásky? Právě proto se dostává do vtipných, až přihlouple roztomilých peripetií, jež tajně připravuje možná právě ta samá moc, co svařuje dvě srdce v jedno s pomocí slov, činů i náhod.
Pokud máte rádi styl kompozice, nesnažící se divákovi nahrnout do prožitku co nejvíce úžasu za co možná nejméně času, ale spíše dokonalou míru detailů, barvitého popisu i jemných dotyků po smyslech, je tento snímek skvělou volbou pro vyplnění prázdných hodin, kdy člověk pátrá po ideální výplni. Myslím, že generace básníků, prozaiků, spisovatelů, malířů, prostě všech spojených v jakémsi poutu polibku Múzy, by byly patřičně potěšeny za krásný přírůstek ke květině, symbolizující souhrn všech projevů francouzského umění. (autor článku – MOredaktor MAREK PAUSZ)
18
