Umíte si představit, octnout se znenadání mezi zuřícím davem, jenž se skládá z desítek nevypočitatelných individuí, u kterých si nemůžete být jisti ani jediným pohledem či gestem? A co když k tomu připočítáme těhotnou přítelkyni čekající doma, zázemí a prosluněnou budoucnost? Asi určitě se budete chtít z této džungle dostat se zdravou kůži a co nejrychleji. Přesně o tom je Cela211.
Podle klasického schéma dnešní kinematografie by vás měl film uvítat pomocí tří pojmů. Hlavní postavy, místo a čas. A to i v případě, když se jedná například o akční žánr, kde jsou chaos a spád hlavními pilíři tohoto stylu. V Cele 211 vás čeká asi stejně dlouhý úvod, jako tematicky trvá školení nového bachaře. Tohle, tamto a hop! Znenadání se ocitáte v ději, kompozice se vypařila mezi železné mříže a vy se snažíte zorientovat. Začíná peklo. Začíná vzpoura. Pro „asi“ hlavní postavu, probuzenou do své noční můry, ale také pro některé z diváků. Hlavně se zorientovat, jelikož děj se valí neustále dopředu jako parní válec, který nezastavuje. Hra se dala do pohybu, a jestliže se chce protagonista dostat se zdravou kůži z anarchie, jež je nasládla pachutí pomsty za roky brutálního zacházení i špatné sociální péče, musí sebrat celou svou odvahu a vložit „All in“ do banku.
Říkáte si, že má věznice plnou kontrolu nad tím, co se uvnitř děje, takže jsou jen v očekávání dobrého momentu. Takový ten obligátní vzor, kdy se kvůli pěti minutám (o kterých už víte ještě před začátkem) řeší hodinu nedůležité aspekty. Jenže tenhle film je něčím jiným- není jen jedna revolta. Náhle zjistíte, že mezi vedením věznice probíhá paralela, samozřejmě ne se zbraněmi v rukách, ale spíše vyostřenými slovními potyčkami. Duch vzepření se promítá dokonce i za chladné kamenné zdi nápravného zařízení, mezi neinformované příbuzné vězněných. A co by to bylo za přejímání moci bez touhy ukousnout si pro sebe co největší kus koláče? Tato odvěká lidská vlastnost vyvolá sérii nesouladů, kamarádských objetí s kudlou v zádech nebo spřádání důmyslných plánů.
Scénář umí obracet situaci vzhůru nohama, černé se mění na bílé i naopak, zlo se transformuje v podobu dobra a divák, zvyklý na trvalou selekci kladných a záporných postav po celý film, pořád tak nějak netuší, komu má vlastně fandit. K tomu ta skličující atmosféra několika sálů, mezi kterými se hrdina mihotá nepravidelným tempem, neustále kontrolujíc své „parťáky“. Přátelství je zde jen pouhou zapáchající maskou, vhodnou pouze pro získání osobních potřeb. Už nejde o to pověstné vězeňské platidlo, o cigára. Hraje se o nejcennější- svobodu. (autor textu: redaktor MOmagu Marek Pausz)