Lolo Ta Bella je česká barbie. Od jejích 16 let ji media začala označovat za první českou barbie. Sama o sobě však říká, že se neoznačuje za první českou barbie. Ona prostě taková je! A nám poskytla nejrozsáhlejší rozhovor, jaký kdy dělala a co víc – je strašně milá a příjemná! V rozhovoru se dozvíte o plastických operacích které má a které plánuje, o vnímání sama sebe, o povolání barbie a influencerství, ale i o těžkém dětství plném psychické i fyzické šikany, o kterém se obzvlášť rozpovídala a ráda bych založila nadaci a tomuto tématu se věnovala a pomáhala.
O rozhovor se postarala MOGIRL CAROLINE / photo archiv Lolo Ta Bella
Kdy tě poprvé napadlo, že chceš vypadat jako panenka Barbie a proč?
photo: instagram @lolotabella
Neřekla bych, že mě to někdy přímo napadlo. Vždy, už jako opravdu malá, jsem milovala pohádky a v nich princezny a vnímala ženskou krásu jako přirozenou součást každé úspěšné a urozené ženy, která si pomýšlí na prince. No schválně, získala snad někdy v nějaké pohádce prince škaredá princezna? (smích) Sem tam jsou ještě zmínky o tom, že si princ vybral moudrou princeznu nebo hodnou, v drtivé většině příběhů je ale vždy u ženy focus právě na vzhled. Je to samozřejmě pochopitelné, jak byste chtěli dvouletému dítěti v obrázcích jednoduše vysvětlit například moudrost nebo dobrotu? Já ale byla velmi vnímavé dítě už ve 2 letech, z této doby si už pamatuji téměř vše až dodnes. Tedy poměrně brzy jsem měla potřebu se nechat inspirovat, a to mnohem dříve, než se mezi mými hračkami objevila první panenka Barbie. Já chtěla být tedy vlastně původně jen princeznou! (smích) V 7 letech, kdy jsem začala zpívat a vyhrávat pěvecké a herecké soutěže, mě začali v divadle a do televize na kameru poprvé líčit. A to se mi zalíbilo! A protože jsem byla vždy takové roztomilé malé dítko s blond dlouhými vlasy a modrýma očima, chyběl už právě už jen ten make-up, abych se na panenku Barbie začala podobat. A s dospíváním a výraznějšími křivkami to bylo už jen výraznější a výraznější, až o mě nakonec v mých 16 začala média psát, jako o opravdové První České Barbie. A mně se to opět zalíbilo! (smích) Tedy já se ani moc nesnažím vypadat jako panenka Barbie, já taková prostě jsem! (smích)
Není cílem stát se dokonalým, ale být nejlepší verzí sám (pro) sebe.
Co takový vzhled obnáší a jak se o něj staráš?
photo: selfie @lolotabella
Barbie by samozřejmě nebyla Barbie bez perfektní postavy. To je ale, myslím, snaha většiny žen a nemusí být známé zrovna pro svůj vzhled. Já cvičím pravidelně 6 x týdně podle tréninků fitness koučky a tanečnice Martiny Markové, která mi v tomto ohledu neskutečně pomohla. Nastavila mi tréninky na míru a já díky jejímu přístupu začala cvičení a celkově zdravý životní styl opravdu milovat! Nebylo tomu tak ale vždycky. Před lety jsem se denně cpala čokoládou a jít si alespoň zaběhat nebo zacvičit, to mě ani nehlo! Měla jsem vždy od přírody štíhlou postavou a tak jsem třeba váhu vůbec nemusela řešit. Nicměně, uvědomila jsem si, že každý z nás má co zlepšovat a nezdravý způsob života by mě stejně jednou dohnal. Letos tak k fitness přidávám ještě i jógu! Stejně tak by ovšem Barbie nebyla Barbie bez perfektní tváře a úprav! Docházím proto na prodlužování řas a vlasů, laminaci obočí, výplně rtů a brady kyselinou hyaluronovou a výplně mimických vrásek botulotoxinem, protože se strašně ráda směji a už to začínalo být znát. Na vše mám své oblíbené salony a kliniky, nicméně vzhledem k tomu, že jsme často někde na cestách, naučila jsem se, hlavně o svou pleť, starat i sama. Nejdůležitější je však vždy perfektní hollywoodský make-up, ve kterém se každým dnem zdokonaluji, nikoho jiného na sebe nenechám sáhnout! A tak mám s sebou vždy ještě o jeden kufr navíc! (smích)
Máš nějaké plastické operace? Které?
photo: Maxmilian Ladislav Semela
Co se týče “umělé krásy”, tedy zkrášlování, jak už jsem řekla, zalíbila se mi vlastně už v 7 letech, když mě maskéři líčili v divadle, kde jsem tehdy hrála. Taky měl tehdy make-up za úkol, abych vypadala trochu starší, když jsem vystupovala převážně s dospělými. A tak se asi ve 13 letech make-up stal i mou každodenní všední součástí. A právě to kouzlo make-upu zapříčinilo, že si o mně mnoho lidí myslí, bůhví kolik už nemám ve tváři plastických operací! Je pravda, že jsem vyzkoušela vstřebatelné 3D nitě do tváří a pravidelně chodím na výplně rtů, nicméně to jsou všechno jen decentní a neinvazivní, spíše kosmetické úpravy. Žádné operace. Já takhle skutečně vypadám! (smích) Jedinou opravdovou plastickou operací jsou má silikonová prsa. Ta miluju! Vzhledem k tomu, že jsem měla své vlastní čtyřky už od počátku puberty, jsou velká prsa součástí mé image od začátku a líbí se mi to!
Jak na tvůj vzhled reaguje společnost? Otáčí se za tebou, když tě potkají?
Ano a je to docela vtipné si uvědomit, jak se vlastně naše společnost v čase a v místě poměrně dost výrazně mění. Dříve se za mnou lidé otáčeli neustále a měli různé poznámky. Někteří reagovali pozitivně, jiní negativně, každopádně vždy tam byla nějaká forma interakce. Dnes, po třech letech, už je to v menší míře, protože má image už není tak extravagantní a navíc jsou už plastické operace a vůbec estetická medicína a “umělá krása” i tady v Česku mnohem pozitivněji vnímány a i to téma obecně je mnohem běžnější. Nicméně, stejně jako se posouvá povědomí v Česku, vyvíjí se i standard ve světě. Kdybych se tedy přizpůsobila např. Californským nebo Japonským současným měřítkům, lidé by se tady za mnou opět otáčeli!
Vysnívala a podvědomě jsem si přivolávala alespoň nemoci, abych se škole vyhla.
Jaké bylo tvé dětství?
photo: selfie @lolotabella
Mé rané dětství bylo idylické a překrásné. Musím říct, že asi stěží byste našli spokojenější dítě a více milující rodiče. Bohužel vše se změnilo nastoupením na základní školu, kde jsem si prošla drsnou psychickou i fyzickou šikanou. Chomáče vytrhaných vlasů, pády ze schodů, vyryté kosočtverce na mých osobních věcech, posměch, fyzické napadání, urážky a pojmenování pouze vulgárními názvy byly na denním pořádku.
Já byla jako dítě tichá, nenápadná a většinou jsem si četla. Nikomu jsem nikdy neublížila a naopak se ke každému chovala mile a vstřícně. Spolužáci však nemohli unést mé umělecké úspěchy, výhry v pěveckých soutěžích a celkově jiný styl života, než měli oni. Vyrůstala jsem navíc mezi dospělými. Bratry jsem měla plnoleté a v sousedství žádné děti nebydlely. To možná zapříčinilo další aspekt, kvůli kterému jsem nemohla zapadnout. Dle slov psychologa jsem totiž už v sedmi letech byla od dětí o 5-15 let rozumově vyspělejší a tudíž si s nimi ani nemohla rozumět. Spadla jsem až na úplné dno, kdy už jsem nebyla daleko od toho, sáhnout si na život, který mi kvůli ohrožení od spolužáků tak či tak visel na vlásku. Neodhodlala jsem se k tomu nejhoršímu pouze z jediného důvodu, a tím byli moji rodiče, kterým jsem nechtěla způsobit bolest.
Vysnívala a podvědomě jsem si přivolávala alespoň nemoci, abych se škole vyhla. Kupodivu se mi to opravdu dařilo a já od té doby vím, že mnohé nemoci jsou psychosomatického rázu. Jednou jsem tak dostala zánět nosohltanu, další týden zánět uzlin a další jsem dostala horečky, při nichž jsem měla až 41,2 teplot. V takovém stavu člověk už pouze leží, spí, chvílemi se probudí, ale nemůže uzvednout ani hrnek s čajem. Pila jsem tedy jazykem, doslova jako pes. Přes tu všechnu hrůzu jsem však byla šťastná a bylo mi po psychické stránce báječně. Cokoliv bylo lepší, než být ve škole! Nakonec ale ten den i tak přišel, a návrat byl o to strastiplnější, protože mi těch pár dní „lenošení“ dali spolužáci o to víc vyžrat.
Photo: Maxmilian Ladislav Semela
Každá škola má přeci svého výchovného poradce, třídního učitele, známkované chování, nebo třeba i možnost obrátit se na policii nebo tísňovou linku popř. změnit školu. Využila jsi těchto možností?
Bohužel ano, náš systém má sice nástroje, kterými by měl umět chránit děti před šikanou, má i hierarchii autorit atd., nicméně to neznamená, že šikana neexistuje i mezi těmi, kteří by děti měli chránit, tj. mezi dospělými (zaměstnanec versus zaměstnavatel či obyčejný člověk versus úřad). Samozřejmě rodiče se mě snažili chránit, a tak se obrátili na všechny stupně této „ochrany“. To vše mělo však za následek jen jediné – třídní učitel vše popřel, byť byl mnohdy svědkem šikany, obával se totiž postihu shora, taktéž ředitel odmítl přiznat šikanu na své škole, výchovný poradce dokonce pouze konstatoval, že šikana je normální, a ostatní pro mě měli jen radu „zatnout zuby a vydržet“. A úřady? Když už jsem pod výhrůžkami po několikáté měnila základní školu, obvinily mé rodiče z „přehnané péče“ a zahájily s nimi řízení o mém odebrání do sociální péče! Tato spirála beznaděje, lidského zla a byrokratické zaslepenosti díky Bohu skončila v mých třinácti letech, kdy jsme objevili, v té době pouze experimentální program ministerstva školství, a to možnost domácího základního vzdělávání. Dle mých zkušeností je pouze toto jediná opravdová záchrana dítěte a rodičů v okamžiku, kdy systém již není schopen postižené chránit. Až díky tomu jsem nakonec za vším mohla udělat velkou tlustou čáru a opět se ve zdraví věnovat studiu a koníčkům. Dnes už jsem s minulostí vyrovnána a myslím, že se ze mě i díky tomu stala silnější osobnost.
Naopak jedním z mých cílů je, pokud se mi podaří být úspěšná, využít svého vlivu, popularity a peněz k založení nadace, která by pomáhala implementovat již přímo do legislativy individuální možnosti pro děti, které již na základní povinné škole „vyčnívají z davu“. Tedy nechci jen, jako mnohé celebritky, založit prázdnou charitativní iniciativu s nic neřešícími „poradci“ na help linkách, či nic neříkajícími přednáškami, které stejně všichni zúčastnění jen úspěšně ignorují a šikanují dál. Chci poskytnout konkrétní pomoc konkrétním dětem v podobě fondu financujícím právní a legislativní přípravu kvalitních zákonů, zmodernizování přístupu k výuce s využitím virtuální reality a poskytnout peníze těm několik málo rodinám, které si sami nemohou dovolit soukromou výuku pro své dítě. Zachrání to konkrétní životy! Stejně, jako to zachránilo i ten můj.
photo: Maxmilian Ladislav Semela
V nejbližší době plánuji operace dvě – úpravu nosu a opětovné zvětšení a modelaci prsou
Jaké je tvé životní motto?
Nebudu s ničím čekat až, a nebo jestli, budu nejlepší čí dokonalá – v mých snech není konkurence!
Plánuješ ještě nějaké další operace? A kolik tě zatím ty, které máš stály?
photo: Maxmilian Ladislav Semela
Některé zákroky jsou drahé, jiné zase až překvapivě levné. Cena se taky hodně odvíjí od města či konkretní kliniky či salonu. Trvalo mi i nějakou dobu, než jsem si našla to pravé, co se mi líbí. A když už je krása vaší vášní a stane se z vás stálá zákaznice, tak i ty ceny se pak změní. Navíc dnes už téměř každá klinika má i své věrnostní bonusy či akce, a tak se dá jednoduše našetřit na to, co člověka nejvíce láká. Já si šetřila z mých honorářů z pěveckých vystoupení a z narozeninových a Vánočních dárků, kdy mi přispěli i rodiče. Vědí, že vzhled je důležitou součástí mé práce i mým koníčkem, a tak mě rádi podporují. Nicméně, postupem času jsem se stala v oblasti krásy a fashion natolik známá, že mě dnes již naopak kliniky a butiky samy vyhledávají, abych jejich služeb a zboží využívala zdarma. Nejlépe totiž vím, na co se mé fanynky nejčastěji ptají a co se lidem v mém okolí nejvíce líbí. Mohu tak i klinikám, butikům a ostatním poradit, nebo se naopak přímo od zdroje dozvědět, jak lépe odpovídat na dotazy. Odpovídám tak často na otázky, na které se fanynky třeba bojí zeptat přímo lékaře nebo sestry na recepci. Jsem taková zpovědní vrba. (smích). V nejbližší době plánuji operace dvě – úpravu nosu a opětovné zvětšení a modelaci prsou, které kvůli velké elasticitě mé kůže výrazně i s implantáty poklesly. Z těch drobných, neinvazivních procedur se chystám ještě na Cat Eyes (pozvednutí obočí spojené se zešikmením očí) a Lip Lift (trvalé zvětšení horního rtu).
Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?
Já mám ráda obrovskou škálu jídel. Celkově, co se týče otázek na má “nej” jsem velmi nerozhodná. Asi nejvíce ale miluji italskou kuchyni – těstoviny, rizota, sýry, dary moře, dále asijskou kuchyni – sushi, rýži, nudle, rolky a ty jejich “obrovské polévky”!! Nedám ale dopustit ani na českou kuchyni, kde si čas od času nemohu odepřít kachnu se zelím, kuřecí řízek, špenát, svíčkovou nebo koprovou omáčku s knedlíky, kuře na paprice a další mega mega kalorické bomby! O amerických “prasárnách” ani nemluvě! (smích) A jinak úplně největší blázen jsem do sladkého – palačinky, lívance s javorovým syrupem, wafle, donuty, dukátové buchtičky, skořicové šneky, krupicová kaše nebo mléčná čokoláda, to je moje! V podstatě mám ráda vše, co si mohu dopřát jen výjimečně a v menším množství. Když mám ale čas, moc ráda peču nebo vařím podle FIT receptů a objevuji stále nová skvělá jídla, která se dají upravit tak, že mi vše výše zmíněné chuťově vynahradí a přitom jsou zároveň i zdravá a nutričně vyvážená.
photo: Maxmilian Ladislav Semela
Jsi spokojená ve svém těle, nebo bys ještě něco chtěla změnit?
Asi to bude znít absurdně, ale já své tělo vždy milovala a nikdy tu nebylo nic, co by mi na něm vadilo. Zároveň ale zastávám ten názor, že by se sebou člověk nikdy neměl být na 100 % spokojen a vždy by měl mít tendenci se po všech směrech zlepšovat a posouvat dál. Není cílem stát se dokonalým, ale být nejlepší verzí sám (pro) sebe. Tedy i po vzhledové stránce se chci dál posouvat a asi nejvíce se to týká fitness a postavy mých snů. Zatím stále ještě není dle mých představ a já vím, že ji mohu mít časem přesně tak štíhlou a prorýsovanou, jak si to nyní vykresluji ve své vizi.
Chtěla bys aby tvůj přítel vypadal jako Ken?
photo: selfie @lolotabella
Jen to ne! (smích) Jak už jsem mnohokrát v rozhovorech, když padla otázka na mého přítele, zmínila, mám ráda mužné velké vousaté typy s oduševnělým pohledem. Nikoli vyplašené holobrádky pózující před zrcadlem! (smích) Navíc nás ženy přeci u mužů přitahuje nejvíce ten esenciální mix vlastností, které z nich dělají pány tvorstva! A vzhled je jen jednou z těch vlastností.
Plánuješ do budoucna děti?
Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, nicméně v současné době je pro mě toto téma tak vzdálené, jako dvacátá nejbližší galaxie (smích)
Tetování považuji za umění a tělo s tetováním pak za jedinečné umělecké dílo.
Jak se dá živit povoláním BARBIE a co tato práce obnáší?
Odlišný životní styl, jako je např. image Barbie, z člověka dělá svým způsobem inflluencera, který je díky mediálnímu zájmu následován větší komunitou lidí. Já se za něj úplně nepovažuji, nebo alespoň ne za klasického, který by se ze své popularity snažil vyždímat všechno za každou cenu. Sponzorovaný obsah na sociální sítě, či honorované módní focení je tedy ale jedna věc, kterou se může Barbie “živit”. Nicméně kromě toho může ještě svého “vlivu” využít i k rozjetí nějakého svého businessu, jako je například vlastní beauty nebo fashion značka, pro kterou tak už má připravenou základnu fanoušků a potencionáních zákazníků. Zrovna já ale nejsem tak úplně typickým influencerem, respektive není toto mým jediným povoláním. Jak už jsem o sobě prozradila, a jak je o mně známo, už od mala mám svůj pěvecký sen. Značná část z něj se mi už splnila, ale ještě mnohem větší část je stále přede mnou. A přesně tak, jako je tomu u všech velkých snů, že se nedají snít samy, i já mám kolem sebe lidi, kteří jej sní se mnou. Uskupil se kolem mě team velmi zajímavých lidí, se kterými již nějakou dobu připravujeme projekt, jehož dalším dílkem v celkové mozaice je přesun do Los Angeles a tamní showbyznysová a umělecká scéna. Nechte se tedy překvapit, v pravý okamžik se vše dozvíte! 😉
photo: Maxmilian Ladislav Semela
Jaký typ mužů se ti libí?
Přesně takový typ, jaký je můj přítel. Vysoký, mužný, rozhodný, se svou životní vizí, moudrý, vzdělaný, citlivý, spravedlivý ke svému okolí a obětavý pro ty, které má rád.
Jaký máš názor na tetování? Máš nějaké?
Miluji tetování, je to neskutečně sexy! Tetování považuji za umění a tělo s tetováním pak za jedinečné umělecké dílo. Tetování vnímám ze dvou rovin. Zaprvé jako esteticko-umělecké zdobení a vylepšování těla, a zadruhé jako životní styl, kdy každé jedno tetování má pro jeho majitele natolik hluboký význam, že se musí stát nedílnou součástí jeho těla. Mám oba typy tetování a plánuji si nechat udělat ještě pár dalších. Dříve jsem si dokonce přála velká křídla přes půl zad. Dnes mám ale jen decentní tetování a asi i do budoucna to budou spíše menší symboly, s pro mě zvláštním významem. Něco většího a tvrdého by totiž s mou jemnou image příliš nekorespondovalo.
Jaké jsou tvé momentální cíle?
Mám spoustu velkých plánů a cílů! A věřím, že se již brzy stanou skutečností. Tento a následující rok pro mě budou zvlášť přelomové. Dva roky se totiž o můj zpěv, kromě domácích producentů a hudební televize, zajímá i Akademia Music Los Angeles a WMIC Radio Miami s tím, ať jim už konečně pošlu něco ze své tvorby a mohou mě začít hrát. A tak jsem si řekla, že jim to tedy letos už konečně splním! (smích) Koncem minulého roku jsem oslavila poslední dny svých 19 let comebackem opět na velkou stage. V Paláci Lucerna jsem si k úžasu všech střihla symphonický metal Nightwish! Že se to k jemné Barbie nehodí? V tom je to kouzlo! Nicméně dost bylo coverů. Jedním z mých cílů je právě navázat spolupráci s vlastním skladatelem a dalšími zpěváky na nových projektech. Mám sice několik domácích nabídek, ale pro mnohé jsou mé cíle až moc odvážné a nepředstavitelné. Například jedním z nich je za tři roky vyprodat Madison Square Garden! (smích… ale takový ten “namyšlený”!)
photo: Maxmilian Ladislav Semela
Jak vznikla tvá přezdívka Lolo ta Bella?
Přezdívka vznikla ve stejný den a na stejném místě jako fotka, která mě “proslavila” a rozpoutala o mně mediální zájem. Na mém Instagramu s pár followery tehdy z ničeho nic získala přes 2500 liků a o mně se v tu chvíli začalo psát jako o První České Barbie. Bylo to v létě 2017 v Karlových Varech, kdy jsme tak seděli s přítelem na balkoně a pode mnou promenáda a Grandhotel Pupp. Hráli jsme si se slovy a se jmény a protože se mi vždy líbilo, kromě mého vlastního Gabriela, i jméno Dolores, zalíbila se nám jeho roztomilá zkrácená verze Lolo. Kdybych se náhodou jednou stala slavnou, tak abych si mohla říkat nějak “umělecky”. Jsme si tehdy říkali. A ono se to stalo! Tedy téměř… ještě nejsem slavná! Jen známá (smích). A protože jen Lolo nestačí, a v té době jsem objevila a zamilovala si bezmezně slavný Italský film La dolce vita od Federica Felliniho, bylo tak nějak přirozené, že jsme ve vymýšlení dál pokračovali v italštině. La bella pak tedy znamená “ta krásná” a celá má přezdívka se tak dá přeložit jako “Ta krásná Dolores”.
Veškerý “volný” čas pak trávím se sluchátky na uších a posloucháním všemožné hudby, ve které sbírám inspiraci pro vlastní songy.
Jak vypadá tvůj normální den?
U Barbie by se nejspíš dalo očekávat, že nedělá nic jiného, než že sedí od rána do večera před zrcadlem nebo na nějaké té “plastice”. Asi vás zklamu o představě porcelánové Barbíny v růžovém pokojíčku, které se nesmí nikdo ani dotknout. Prakticky všechen čas věnuji právě práci na své kariéře. A tak žádný den není úplně “normální”. Jeden den je potřeba fungovat na 150 %, když se například fotí nebo natáčí a my musíme za jediný den mnohdy stihnout přejet celé Česko a Slovensko, připravit se do outfitu, často i do několika, přičemž pro představu, každá taková příprava je zhruba v rozsahu přípravy nevěsty na svatbu, poté několik hodin vydržet pózovat v mega nepříjemných pozicích před kamerou a večer si ještě splnit společenskou povinnost na nějaké obchodní večeři nebo večírku. Zákonitě jsou pak dny, kdy jsem opravdu ráda jen za pohodlí domova nebo hotelu, za fitko a klid u knížek. To se snažím dodržovat opravdu každý den – dopoledne 1 až 3 hodiny fitness a totéž večer učení angličtiny. Až do loňského roku jsem se totiž celý život učila především rusky, a tak mi to teď dává pěkně zabrat. Velmi často jsme taky na cestách, a tak jsou má rána celkem hektická, kdy focus veškerého mého snažení je, se bez úhony co nejrychleji dostat z postele do auta, nic při tom nerozbít, nevylít, nepodpálit dům, nezapomenout nic na hotelu, neudusit se snídaní a nerozbít si zuby ještě polospící na podpatcích (smích)
Veškerý “volný” čas pak trávím se sluchátky na uších a posloucháním všemožné hudby, ve které sbírám inspiraci pro vlastní songy. Naštěstí hlas mám už od dětství vyzpívaný a vytrénovaný, a jak mi Peter Dvorský říkal, i nějaký talent tam bude, takže zpěv samotný mi pak už naštěstí stačí trénovat jen ve sprše (smích) Samozřejmě to ale neznamená, že nemusím ještě paralelně k tomu chodit k mému lektorovi zpěvu a dál se nevzdělávat. Jedno je tedy pak pro všechny mé dny naprosto identické. Každý večer se neskutečně těším do postele! (smích)
Tuhle pohodovou barbie můžete sledovat na jejím instagramu: instagram.com/lolotabella
photo: Maxmilian Ladislav Semela
