„Každej bude znát moje jméno, každej bude znát můj ksicht,“ hlásá ve filmu Adam Mišík. Jeho postava Alex prodává nejlepší kokain v Praze, ale má sen nahrát svůj vlastní banger. Se svým producentem Láďou se vydává na jízdu nočním městem, aby na feat získal rappera Barracudu. V dalších rolích se představí Marcel Bendig, Anna Fialová, nebo právě rapper Sergei Barracuda, jenž ztvárnil sám sebe. Ve filmu se objeví také hvězdy sociálních sítí Anna Purič, Džana Valjevac, pornoherečka Stacy Cruz a další známé tváře.

Stejně dynamické jako filmový příběh bylo i samotné natáčení v pražských ulicích, které probíhalo kompletně na iPhone. Adam Mišík k natáčení říká: „Celý příběh se odehrává v jeden večer a je to pořádná jízda. Stejně tak na mě působilo i natáčení. Měl jsem pocit, jako by to byl jeden natáčecí den, i když jich bylo 15. Hodně momentů vznikalo spontánně přímo v danou situaci, takže bylo potřeba mít Alexovu energii hodně pod kůží.“

V KINECH OD 22. ZÁŘÍ 2022

Instagram filmu – @banger.film
Facebook filmu – BANGER.film
TikTok filmu – @banger_film

The post Adam Mišík prodává kokain a chce udělat BANGER. first appeared on MOMAG.

Catwoman (Selina Kyle)

Jako první bych zvolil nemálo známou Catwoman, která je známa z komiksu o Batmanovi. Její kostým zaujme na první pohled. To, že je trochu magor je jasný a také se živila jako prostitutka. Každopádně dostat ji do postele, když vám stačí pouze laserové ukazovátko, není nic složitého a myslím, že i pokračování bude o co stát. Jen teda budete asi trochu poškrábaný, jelikož to bude divočina a vzhledem k jejímu biči, jí pomůcky a nějaké to zpestření není vůbec cizí.

Plusy:
• Nebudete se nudit, vlastně stejně jako s kočkou
• Když někoho k smrti žere, svou náklonost mu umí dát opravdu najevo

Mínusy:
• Nebudete mít doma mléko
• Škrábance a rýhy od biče jsou vidět
• Jako jedna z nejlepších zlodějek Gothamu je pravděpodobné, že odejde s více, než přišla

Black Cat (Felicia Hardy)

Myslím, že Felicia je jedna z nejvíce klátitelných postav a to v jakékoli komiksové verzi. Objevila se v komiksu se Spidermanem, kde byla dokonce jeho milenkou, což úplně nedopadlo, jelikož dost dlouho vlastně neměla žádné schopnosti, a když je později získala, tak už nebyla vlastně moc hodná.

Plusy:
• Krásná, obětavá žena se srdcem na správném místě

Mínusy:
• Je lehce zmanipulovatelná
• Honí se za schopnostmi
• Je profesionální zlodějka, což není zrovna super-hrdinský

Poison Ivy (Pamela Illian Isly)

Ivy nemusím určitě dlouho představovat. Každý ji zná z komiksů s Batmanem jako parťačku Catwoman a později zmiňované Harley, což byla velmi zákeřná, ale pro oko VELMI příjemná trojice antihrdinek. Ivy je nesmírně charismatická bývalá botanička, díky čemuž získala i své schopnosti a po přidání svého vyzývavého kostýmu už mohla oblbnout kde koho. Výhoda je, že spaní s ní samo o sobě není nebezpečné, jelikož díky svým schopnostem je imunní vůči všem nemocem. Na druhou stranu je královna jedu.

Plusy:
• Je to botanička, takže pokud vás baví zahrádka, je to pro vás jasná volba
• S bylinami to taky umí, takže lék na rýmičku je zaručený

Mínusy:
• Jde tvrdě za svými sny a to přes mrtvoly
• Ovládá matku přírodu
• No a znovu, je bylinkářka, takže bych jí prostě nechtěl nasrat, aby mě pak nepřiotrávila

Wonder Woman

Co si bude povídat, určitě jedna z nejúspěšnějších hrdinek, která vznikla jako odpověď na mužské hrdiny pro podporu žen za 2. světové války, jako silná nezávislá žena. Je to amazonská princezna, takže trochu modré krve. Je to feministická odpověď, takže přepere zástupy zlosynů, ale po obědě k té kávě dostanete stejně bábovku, jelikož ona všechno zvládne. Myslím si, že to je prostě jen žena, která dokazuje, že si umí se vším poradit. Sex s ní si myslím, že nebude více než průměrnej a celkově taková ta klasická nudná domácnost. Jen se vás nebude ptát kde jste byl, ale hodí po vás lasem a vy jí to sám vyklopíte.

Plusy:
• Má za úkol šířit mír a lásku
• Je silná a umí si poradit
• Bez schopností vlastně pohodová domácnost pro lidi, kteří o to stojí

Mínusy:
•NUDA

Spider-Woman (Gwen Stacy)

Méně známá, za to určitě ne méně zajímavá komiksová postava, která má určitě co nabídnout. Vystupovala po boku Petra Parkera (spiderman) a říká se, že je jeho životní partnerka víc než Mary Jane. Co se Gwen týče, tak je to dvacetiletá, drobounká, blonďatá lolitka a myslím, že 2. nejroztomilejší ženská postava ve světě komiksu. Její kostým je určitě snadno zapamatovatelný a vypadá v něm prostě sexy – prostě mladá studentka, takže co si budeme povídat.  

Plusy:
• Mladá krásná studentka
• Kladný vztah k hudbě (hraje na bicí)
• kladný vztah k dalším plno věcem

Mínusy:
• není skutečná
• v jednom z vesmíru poměrně brzo a bezúčelně umře, zabije ji Green Goblin

Harley Quinn (Harleen Frances Quinzel)

Kdo mě zná tak dobře ví, že tohle je moje naprosto nejoblíbenější ženská postava a sex symbol. Jak už jsem zmiňoval, Harley doplňuje trojku s Ivy a Catwoman, takže je to spíše záporňačka, ale i tak udělala plno dobrého a správného. Dříve známá jako Dr. Harleen Frances Quinzel, kdy pracovala v psychiatrické léčebně Arkham Asylu, jí jedno sezení s Jokerem změnilo úplně celý život. Od té doby se z ní stal pomatený psychopat zahleděný jen do Jokera pro kterého by udělala úplně všechno bez jeho jakéhokoli vděku. Harley je absolutně smyslná roztomilka se strašně cute hlasem a vše co dělá, dělá na plno.

Plusy:
• Milá, sladká a vtipná žena
• Pro svého vyvoleného udělá cokoli

The post Nejvíc sexy komiksové postavy first appeared on MOMAG.

Co vás přivedlo k THE SHAMELESS PROJECT?
Randy: Už pár let natáčím art videa s modelkami. Mimo nějaké reklamy šlo o minutová videa na instagram, které nemají až takovou životnost a pozornost. Nějak přirozeně mě proto napadlo udělat něco většího a ucelenějšího a tak vznikl THE SHAMELESS PROJECT.

Můžete čtenářům projekt popsat?
Randy: THE SHAMELESS PROJECT bude dokument a zároveň obraz doby. Je to psychologická sonda do světa dnešních modelek známých primárně přes Instagram. Je to dost trendy záležitost a každý den jsou nové a nové holky, které chtějí fotit a taktéž fotografové, kteří chtějí fotit. Chtěl jsem proto ukázat veřejnosti, jak to celé funguje a co to všechno obnáší. Jaké mají tyto holky názory na nahotu, jaké měly dětství, zlé zkušenosti z focení a jaká je jejich životní filozofie. Udělat tyto rozhovory a jejich promo videa do uceleného projektu je něco unikátního, což tu ještě nikdo neudělal.

Jaký je tedy přesný záměr?
Marián: Každý z nás se na internetu snaží prezentovat jen v tom nejlepším světle. Snaží se vzbudit dojem, že jeho život je jedna velká párty, život, ve kterém se stále děje něco zajímavého, cestuje se, setkává se stále s novými lidmi, má mnoho kamarádů anebo žije v bohatství. A tím vším se lidé neustále chválí a vytahuje před ostatními, jako by byl jen jeho život ten nejzajímavější a nejlepší. Ale realita bývá velmi často úplně jiná. A ne každý si toto uvědomuje. A právě trochu této reality jsme se rozhodli poodhalit v tomto projektu. V projektu, ve kterém vám holky ukáží více ze svého soukromí – trochu víc než je běžné. V projektu se jich ptáme na jejich skutečný život. Ne ten virtuální.

Podle čeho jste si vybírali holky do projektu?
Oba: Neměli jsme žádné postupy na výběr holek. Oslovovali jsme je podle sympatií. Snažili jsme se, aby každá z nich byla trochu jiná, jedinečná a měla jiný příběh – a to se nám podařilo. Zajímavé bylo sledovat to, jak se nám po prvních dvou videích začaly holky ozývat samy. A začaly se ozývat i ty, které nás nejdřív na začátku odmítly. Nyní jich ale máme už tolik, že už musíme odmítat a hlavně i z časových důvodů.

Je to váš první společný projekt?
Oba: Pracovali jsme spolu již na pár krátkých amatérských filmech a i na nějakých videoklipech. Něco většího jsme spolu dali dohromady naposled v roce 2011. Byl to amatérský celovečerní film a i proto jsme si řekli, že to chce něco, co poběží alespoň hodinu a bude to mít za sebou víc práce a zanechá to po sobě větší stopu než jen minutové video na instagramu.

A co Mogirls? Jak se vám s nimi pracovalo?
Marián: Holky z Momagu jsou super. Ať už při první komunikaci, když jsme je oslovili, tak i při natáčení. Základem každé spolupráce je hlavně spolehlivost, což s mogirls nebyl problém. Každá z nich byla i výrazově schopná. Že se nám s nimi spolupracovalo dobře, dokládá i fakt, že s nimi určitě plánujeme spolupráci i do budoucna.

Jak jste se vůbec poprvé dostali k natáčení a focení?
Marián: K fotkám a video jsem se dostával tak nějak postupně už od mala. Vše co dnes vím, jsem se v podstatě naučil sám. A trvalo to roky. Když to tak nějak spočítám, tak jsem se těmto věcem začal věnovat asi nějak už na základce. Jsem takový samouk. Stále se učím a zdokonaluji, což je v této práci samozřejmost, když se chcete někam posouvat.

Randy: K natáčení videí jsem se dostal tak ve 14 letech. Vlastně už jako dítě jsem občas tátovi kradl kameru, když ji měl půjčenou od švagra. Seriózně jsem se o to začal zajímat až v 18 letech, když jsem to bral asi jako nějakou terapii, že skrz video můžu lidem něco říci a to mě naplňuje.

Máte nějakou špatnou zkušenost s modelkami?
Marián: No samozřejmě, vždy se něco stane. Nám třeba nějaká holka někdy nepřijde a zruší těsně před natáčením, ale není to nic vážného, co by ohrozilo celý projekt. Spíš je to nepříjemné z principu, že my máme vše připravené, uděláme si čas, přípravy a najednou to někdo odvolá. Ale to jsou věci, se kterými je třeba počítat, když pracujete s lidmi.

O AUTORECH THE SHAMELESS PROJECT

Máte tetování?
Randy: Mám 15 kousků a právě čekám na termín na dalších cca 6. Preferuji víc texty než obrázky, takže bez trička vypadám jako New York Times. Začal jsem s tím před 4 lety.
Marián: Nemám žádné a ani neplánuju. Nikoho za to neodsuzuju, ale není to nic pro mě. Jsem i povahově decentnější typ a nemám potřebu se tímto způsobem nějak vyjadřovat.

Jaký typ žen se vám líbí?
Randy: Vizuálně jsem zatížený na blondýnky. Mám nějaký radar na blond vlasy, takže to mi stačí. A mimo tento vzhled mám rád ženy s jasnou a silnou osobností a ceník hluboké rozhovory a upřímnost.
Marián: Asi nemám vyhraněný typ holek, co se vzhledu týká. Je jasné, že mi musí být sympatická, bez toho to nejde. Ale můžu říci, jelikož jsem introvert, tak i podobně zaměřeným holkám dávám přednost. Je mi jedno, jestli je blond nebo bruneta. Podstatné je, že spolu musíme mít něco společného, bez toho to nejde.

A potetované holky ano nebo ne?
Marián: Když toho není moc a je to něco jednoduchého, pro ni symbolického, tak mi to nevadí. Ale holky, které to už na můj vkus přeženou, se mi už nelíbí.
Randy: To je mi asi jedno. Tetování dokáže být dost sexy, ale když je to už moc, tak ne. Někdy je sexy naopak tělo bez inkoustu, což je právě to, co je mnohdy v dnešní době výjimečné…

Jak dlouho se znáte?
Marián: Od základky. Teno rok to je přesně 20 let. Ten čas strašně utíká.

Jak trávíte volný víkend?
Marián: Když mám opravdu volno, rád vyrazím do města na nějakou párty nebo na pivko s kamarády. Ale chodím rád i do přírody. Někdy je super jen tak vyrazit do lesa a oddychnout si do Prahy a lidí.
Randy: Volný víkend si často zabiju nějakou prací, mimo to se snažím věnovat různým aktivitám s přítelkyní.

Jakou hudbu preferujete?
Randy: Vyrostl jsem na tvrdé hudbě, takže death metal a jeho různé odnože. Poslední roky ulítávám i na hiphopu.
Marián: Mám dost široké zaměření, ale v poslední době jsem se po delším čase vrátil k metalu, konkrétně k symphonic metalu, ghotic metalu a heavy metalu. Rád si ale také zajdu na dobrou oldies párty.

Co fesťáky, jezdíte někam?
Marián: Ano, nejčastěji pracovně. Soukromě už ne tak často, a když už, tak dám raději přednost nějakým menším festivalům, kde není tolik lidí.
Randy: Fesťáky nedávám vůbec. Jedině pracovně a hned jak se dá, tak jedu domů.

Jak by se podle vás měla chovat ideální modelka?
Marián: V první řadě musí být spolehlivá. Když není, tak může být nejkrásnější na světě, ale to je k ničemu, když se na ní nemůžete spolehnout. Určitě musí být sympatická a to jak vzhledem, tak i povahou, bez toho to nefunguje. Ještě bych doplnit aby byla společenská, výrazově schopná a trocha odvahy není také na škodu. Ale řekněme si narovinu, nikdo z nás není dokonalý a krása je strašně relativní pojem. Proto si myslím, že nejdůležitější je, aby to modelku bavilo a dělala to s chutí.

Chcete něco vzkázat našim čtenářům nebo holkám?
Oba: Ceníme si každé holky, která nám dala šanci a stala se naší SHAMELESS GIRL. Jsme vám všem moc vděční a už se moc těšíme, až to celé pustíme do světa. A vám, Momagu, děkujeme za oslovení a prostor pro rozhovor.

instagram.com/the.shameless.project
Produced by @randycold & @mariansvonavec | Foto Marian Švoňavec
Na fotkách MOgirls DREYA, NIKOL, BARBARA, CAROLINE

The post THE SHAMELESS PROJECT: dokument & obraz doby first appeared on MOMAG.

Ve filmovém prostředí se musí pojem homosexualita rozštěpit na dva póly, kterými jsou lesbická tématika a gayská tématika, jelikož obě se začínaly na plátnech objevovat v jiné době, za jiných podmínek a nijak na sebe neodkazovaly.

Začátky filmů o lesbičkách:

Snímky s touto tématikou spatřily světlo světa se zpožděním oproti gayskému motivu a to v třicátých letech minulého století. Opět německá kinematografie. Prvenství získal počin Mädchen in Uniform zrežírovaný v roce 1931 Leontinou Sagan. Mladičká Manuela se po smrti své matky nachází v internátu, kde si ihned oblíbí vychovatelku Elizabeth vlivem jejího přívětivého chování. Jednoho večera se dívka v podnapilém stavu přizná k utajovaným citům ke své vedoucí, za což jí čeká přísné potrestání a postih. Manuela nápor okolí nevydrží a pokusí se o sebevraždu. Samotná režisérka se musela po nástupu nacistů odebrat do azylu ve Velké Británii. Je velkým zázrakem, že se dochoval celý záznam filmu. Dalším mezníkem se stal snímek Dětská hodina z roku 1961 se slavnou Audrey Hepburn v hlavní roli. Děj se točí kolem prestižní internátní školy, kterou vedou dvě kamarádky. Jedno děvče je přistiženo při krádeži a následné lži, z toho důvodu se rozhodne pomstít tak, že s pomocí své babičky roznese po městě falešné nařčení z lesbického vztahu svých ředitelek dívčí školy.

I když se lesbická témata objevují na plátnech, většinou se ukazují jako něco protizákonného nebo zakázaného. To ovšem neplatí pro Pouštní srdce.  Film z poloviny osmdesátých let minulého století vypovídá o profesorce Vivien, která přijíždí na texaský ranč, aby rozvážně vyřešila administrativní záležitosti svého rozvodu. Plánovaný klid ovšem naruší mladá umělkyně Kay, jež ji okouzlí svým temperamentem a sangvinistickým pohledem na svět. Díky její povaze vnese do Vivienina života pestrost a naprosté rozbourání konvencí, díky čemu přeroste jejich přátelství v emocionálně hlubší vztah.  A nejen postava Kay – samotný film a jeho koncept rozbořil mantinely představ o lesbičkách.  Valná většina tvůrců upustila od kárání o špatnosti ženské homosexuality a přistoupila k stejné metodě jako u gayů.

Tipy na filmy s lesbickou tématikou:

80 dnů: V nemocnici se náhodně střetnou dvě ženy v důchodovém věku Axun a Matie a ihned se vzájemně poznají. Před 50 lety je pojilo silné přátelské pouto, avšak osud je rozdělil. Zatímco Matie je úspěšná klavírní lektorka, která procestovala svět, Axun prožila celý život na malé vesnici se svým mužem. Náhodné setkání obě přesvědčí, že k vzplanutí dávno zapomenutých citů stačí málo.

Láska je láska: I když se šestnáctiletá Agnes přistěhovala do ponurého města Amal před dvěma roky, nedokázala se začlenit do kolektivu a je neustále přehlížena. Do stejné školy chodí i čtrnáctiletá Elin, které se dostává spousty obdivu kvůli její ideální tváři a tělu, ale i přesto cítí, jako kdyby jí něco chybělo. Prolnutí těchto dvou antagonických světů přinese do života obou dívek nepopsatelné duševní naplnění.

Loving Annabelle: A opět protichůdné osobnosti. Na katolickou školu je svou matkou umístěna revoltující Annabelle. Ihned si znepřátelí celý učitelský sbor krom jedné učitelky angličtiny. Pro ni je drzé chování dívky hádankou, kterou chce za každou cenu rozšifrovat. Postupně se do dívky zamiluje a přechází do konfrontace s řádem katolické školy – nepřístupný homosexuální vztah, zapovězený vztah lektora s žákem i Annabellina nezletilost.

Carol: Milostný příběh zasazený v padesátých letech minulého století vypráví o dámě na úrovni Carol. Jednoho se při nakupování seznámí s mladou ordinérní prodavačkou. Zprvu nedává tomuto setkání společensky odlišných žen valný význam, postupem času je sama překvapena vzájemným vzplanutím, když se stanou milenkami. Je ovšem nepředstavitelné, aby se vdaná matka dopustila takové aféry.

Život Adele: Vítěz Zlaté palmy z Cannes roku 2013. Protagonistka Adele postrádající v životě směr sbalí na rady kamarádek krásného Thomase, se kterým ovšem nepřijde to, co ve vztahu očekávala. Neplánované setkání s bohémskou Emmou obrátí její dosavadní sexualitu a pohled na sebe samotnou vzhůru nohama. Duše Adele poprvé zakusuje vášeň, silné emoce a mnoho dalšího dosud neznámého.

Misandrie: Snímek z KVIFF 2017. Na první pohled klidný klášter v sobě skrývá skrytou radikální skupinu odhodlaných žen, které jsou připravené vymýtit z povrchu zemského mužské plémě. Dvě členky přivádí zraněného cizince (ne cizinku!) do sklepení, aby ho potají vyléčili, čímž naruší klid komunity oddávající se lesbickému sexu a výhradně feministickému učení. Výborná satirická komedie, jež donutí muže stydět se za svůj penis.

Začátky filmů o gayích:

První uváděný záznam o mužské homosexualitě ve filmu pochází z pomezí let 1894 – 1895, i když je velmi diskutabilní. William Dickson se svými experimenty poprvé zachytil zvukovou stopáž spolu s obrazem. Jedná se pouze o krátkou, asi 30 vteřinovou, scénu, v níž se objeví dva tančící muži vedle hrajícího houslisty. Pro mnohé se skutečně jedná o první zobrazení dvou gayů, důkazem jim je název The Gay Brothers. Jestli byli skutečně tito dva muži homosexuálové, se asi už nedozvíme. O několik let později, kdy se již nepotřebovala zkoušet žádná technika a snímky vznikali jako na běžícím páse, se filmaři začínají chytat i jinak tabuizovaných témat. Rakouský režisér Richard Oswald natočil rok po konci první světové války, tedy v roce 1919, snímek ANDERS ALS DIE ANDEREN. Nadaný žák vzplane láskou ke svému učiteli, bravurnímu houslistovi. Kvůli udání začnou soudní tahanice, a i když je učitel zproštěn viny, nevydrží nátlak ze skandálu a spáchá sebevraždu. Příběh měl poukázat na absurdní zákon, dle kterého byla homosexualita trestným činem.  Pro svou kontroverznost a nepohodlnost nechali dílo nacisté po nástupu k moci zničit, takže se dochovaly jen fragmenty. Podobnou tématikou se zabývá i Němec Carl Dreyer se svým němým dramatem Mikaël, jež vypráví o vztahu postaršího malíře s modelem pro jeho nový obraz. Zatímco umělec ho zahrnuje penězi a láskou, mladík svého ctitele bezostyšně využívá a sleduje jen svoje vlastní záměry.

V dalších dekádách se začíná gayská tématika prolínat i do Hollywoodské kinematografie. Režiséři až do 90. let minulého století zobrazovali většinou gaye jako zženštilé postavy, které se zdají být nerozhodné ve své sexualitě. V ostatních případech se protagonista přiznal, že sice cítí ke stejnému pohlaví lásku, ale nikdy nedošlo k přímému vyznání citů. V podobných vzorcích se zvesela dál točilo, občas nějaký snímek vyvolal rozhořčení mezi homosexuální komunitou. Jakési uvolnění přinesly až 90. léta, kdy se opouštělo od zajetých hodnot a došlo k zrovnoprávnění. Scénáristé, doposud nezkušení v této problematice, se často pouštěli do výzev vytvořit manifesty života gayů, avšak z jiných úhlů pohledu, než tomu bylo doposud zvykem. Na plátno se proto dostávaly příběhy upozorňující na zažité předsudky, obtížnou asimilaci a sociální problémy navázat v netolerantním okolí plnohodnotný vztah.

Tipy na filmy s gayskou tématikou:

Single man: Psychologické drama zachycující citovou osamělost profesora, která ho zužuje po smrti jeho dlouholetého přítele. Svůj vyhaslý život vede v monotónnosti rutiny až do dne, kdy se musí rozhodnout, jestli se vším skoncuje nebo najde důvod a smysl, proč dále žít. Zajímavá atmosféra a myšlenkové pochody protagonisty zaručují zajímavou podívanou.

Liberace!: Do okolí excentrického a slavného pianisty Liberaceho se dostává mladík Scott. Nejdříve pro něj pracuje jako osobní řidič a celý okouzlený pompézním životem kolem něj se nechává strhnout šarmem Liberaceho, s nímž prožije románek. Film vypráví skutečný příběh o vztahu uznávaného baviče se svým řidičem v dobách, kdy bylo zcela nepředstavitelné veřejně přiznat homosexualitu.

I love you Phillip Morris: Po zkušenosti se smrtí si Steven Russel uvědomí, že už nemůže dále lhát svému okolí a především sobě, proto se rozhodne přiznat, že je gay a opustit pohodlné jistoty manželského života. Díky mnohým podvodům se dostane do vězení, kde potkává Phillipa Morrise, do kterého se bezhlavě zamiluje, jenže Morris je brzy propuštěn. Romantická komedie inspirovaná skutečnou událostí dokáže člověka skvěle pobavit.

Moonlight: Výborný počin oceněný Oscarem, na který se už objevila recenze na internetových stránkách Momagu. Křehký příběh o mladíkovi vyrůstajícím v nelítostných podmínkách předměstí, kde se homosexualita bere jako slabost. Drsná tvář ghetta ho staví do situací, kdy musí hájit především sám sebe a prosazovat právo silnějšího, proto dochází ke konfrontaci jeho citlivé duše s nátlaky okolí.

Venkovský učitel: A jeden český zástupce. Příběh se odehrává na vesnici, kam se odjíždí homosexuální učitel ucházet o post v obecní škole, ale především utéct stínům nevydařených vztahů a stereotypního života. Během pobytu se seznamuje s místní farmářkou a jejím synem. Jedná se o úžasnou ukázku nenaplněných lásek, tápání v nejrůznějších vztazích i nacházení vnitřního naplnění.

Cakemaker: Do cukrárny, kde pracuje mladý pekař Thomas, jednoho dne vejde Oran a oba muži se vzájemně do sebe zamilují. Po částečném překonání introvertní ostýchavosti se mezi nimi vytvoří románek, i když Oran vede v Izraeli spokojené manželství. Ten náhle umírá v tragické nehodě a Thomas zdrcený po smrti svého milence se vydává po jeho stopách. Filmově skvěle zpracované téma odpuštění, nevěry, ale i starých mezilidských křivd. Na podzim se má údajně objevit v českých kinech.

redaktor: Marek Pausz

The post Homosexualita na plátně: Začátky filmů o lesbičkách a film jež donutí muže stydět se za svůj penis first appeared on MOMAG.

Star Wars je americká značka vytvořená Georgem Lucasem a její hlavní částí je osmidílná řada celovečerních filmů, ke které se postupně přidala další díla.

Značka vznikla v roce 1977 uvedením prvního filmu Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje, který se stal celosvětovým popkulturním fenoménem. V dalších letech jej následovaly sequely Impérium vrací úder (1980) a Návrat Jediů (1983), které společně tvoří původní trilogii. Tzv. prequelová trilogie, která byla vydána na přelomu 20. a 21. století, vyvolala smíšené ohlasy. Zahrnuje snímky Skrytá hrozba (1999), Klony útočí (2002) a Pomsta Sithů (2005), a dějově předchází původním třem filmům. Po další přestávce začala vznikat tzv. sequelová trilogie, dějově navazující na původní trilogii. Její první snímek Síla se probouzí byl uveden v roce 2015, následován byl roku 2017 filmem Star Wars: Poslední z Jediů. Všech osm vydaných filmů bylo nominováno na Oscary a zaznamenalo značný komerční úspěch. K odvozeným snímkům patří animované Klonové války (2008) a dvojice hraných, tzv. antologických filmů Rogue One (2016) a Solo (2018).

Série Star Wars (tzv. Star Wars expanded universe) zahrnuje produkty i v dalších mediálních oblastech, jako jsou romány, televizní seriály, videohry a komiksy, které společně významně rozšiřují celý fikční svět.

První díly byly jedinečné díky svým speciálním efektům. Režisér George Lucas kvůli nim založil zcela novou trikařskou společnost, Industrial Light and Magic. První díl, Nová naděje (dnes se kategorizuje jako čtvrtý), byl sice natočen s relativně nižšími náklady, odezva od diváků však byla ohromná. Ale George Lucas se na úspěšnou premiéru nedostavil. Další dva díly – pátý a šestý tak už mohly být natočeny s vyššími náklady a ještě lepšími efekty. V roce 1997 nechal Lucas první tři staré díly digitálně remasterovat a přidal do nich i dříve nepoužité scény. Pomocí remasteringu byly odstraněny i některé nedostatky způsobené starou trikovou technikou.

Po remasteringu se Lucas pustil do natáčení série dalších tří dílů, dějově zařazených před dříve natočené tři díly. První film Skrytá hrozba byl promítán v kinech v červnu roku 1999 a sklidil velký úspěch, i když kritika poukazovala na značnou dětinskost filmu. Díky pokroku v počítačové technice jsou nové efekty mnohem lepší než ve starší řadě. Předposlední z filmů – Pomsta Sithů přišel do kin v červnu 2005. Veškerá prostředí a krajiny v tomto filmu jsou vytvořeny počítačovou grafikou. Celá nová série (kromě epizody 1) byla natočena digitální kamerou. Zatím poslední díl ságy Star Wars: Síla se probouzí, který měl premiéru v roce 2015, se dějově zařadil za původní díly.

Filozofickým zdrojem Star Wars byly gnostické texty z Nag Hammádí, které byly v 70. letech 20. století publikovány v angličtině a s nimiž se Lucas seznámil. Více info a zdroj wiki.

Photo Adam Kahánek fotograf | MOgirl LUCKA

The post LUCKA 12/2018: Star Wars historie a fotoset first appeared on MOMAG.

Jak tento projekt vznikl?

Sophie Ebrard, fotografka projektu, říká: „Před čtyřmi lety jsem šla poprvé na swingers párty a doufala jsem, že najdu téma pro sérii fotografií, kde budou lidé nazí. Bylo to poprvé kdy jsem šla na takové místo a bylo to poprvé kdy jsem viděla sex druhých lidí takto naživo.

Předemnou. Byla jsem překvapená, jak krásně to vypadá. Byla jsem okouzlena. A tam jsem se rozhodla, že chci fotit nahá těla a sex. Naštěstí jsem potkala porno režiséra z Velké Británie, který si říká Gazzman, a ten mě pozval na focení backstage jeho filmů.“ A jaké bylo první focení porna? „Měla jsem štěstí, protože režisér Gazzman je vyšší třída porna. Takže holky i scény jsou opravdu krásný. Chvíli trvalo než jsem si zvykla na porno slang a věděla jsem co se chystá a na co se s foťákem připravit. Nejvíc mě dostalo, když za mnou hned první den přišel jeden pornoherec a říká mi, že mám štěstí, že zejtra bude DP. Tak jsem si myslela, že to je nějaká speciální kamera. No a pak jsem zjistila, že tím myslel dvojitou penetraci“

Cílem celého projektu je, že Sophie se snaží „zlidštit“ pornoherce.

Že nejde o nějaké nadsamce. Jsou to lidé jako my. Prostě dělají svou práci. Spousta lidí má velmi vyhraněné názory a myslí si, že porno je forma moderního otroctví. „Lidi které jsem ale potkala já, to dělali s nadšením, byla to jejich profese, byli rádi, že to dělají“ říká Sophie.

„To co ale rozhodně nechci projektem sdělit, že porno je skvělé. Nevím a nechci debatovat o tom, jestli je porno dobré nebo špatné. Chci jen ukázat co jsem viděla, že to není tak hrozné, dělat porno. Když jsou lidé profesionální a užívají si to, tak to může být skutečně krásné.“

Je pro Sophii porno stále tak vzrušující? Když ví jak to chodí v pozadí? „Když máte herce, mezi kterýma to nejiskří, není tam ta chemie, tak je to dost mechanické. A dělali to jen proto, že je to jen jejich práce. Ale jsou taky scény, a taková byla třeba v Barceloně, kdy se sešly dvě ženy a jeden muž a to bylo něco. Nešli zastavit, užívali si to. Nebylo třeba nějak režírovat. To bylo něco!“

Proč se Sophie rozhodla vystavovat tyto fotografie ve svém vlastním domě? „Porno je obvykle konzumováno doma, tak proto. Chci, aby se lidé cítili v pohodě, když si fotky prohlíží. Aby se necítili nepříjemně! Další fotky a projekty SOPHIE EBRARD najdete ZDE

The post Čtyři roky fotila zákulisí porna – cílem celého projektu je „zlidštit“ pornoherce first appeared on MOMAG.

True Blood – Když už jsem začala s AHS a nasadila tedy laťku značně vysoko, budu v tom pokračovat s dalším skvělým seriálem, kterým True Blood bez pochyby je. Máte rádi upíry a jinou nadpřirozenou havěť? Tak to bude milovat i Bon Temps, městečko v Louisianě. Upíři už nemusí držet svou existenci v tajnosti, protože v Japonsku vymysleli syntetickou krev (True blood), která upíry nasytí a udrží při životě, takže už nemusí lovit a zabíjet lidi. Avšak lidská krev pořád chutná o poznání lépe. A co teprve vílí krev! Co? Že mezi námi žijí také víly? A co takový vlkodlaci a… nebudeme předbíhat, protože jinak by vás seriál už ničím nepřekvapil. Nenechte se odradit prvními díly, které i mě přišly poněkud nudné a další série vás zajisté nezklamou! Případné další lákadlo? Kromě hororu je to také erotické fantasy – skoro v každém díle kozičky a prdelky zaručeny! A určitě jste občas přemýšleli, jak asi vypadá sex s upírem (a nemyslíme upíry ze Stmívání), že?

Bite Me – Necháme za sebou čarodějnice, duchy, upíry i blázinec. Máte rádi zombíky, toužíte po nějaké té apokalypse? Jeff, Mike a Greg většinu času sedí u počítačových her a mnoho lidí by je asi mělo za nerdy. Jenže pak vypukne zombie epidemii a právě oni mají z počítačových her alespoň nějaké znalosti a informace o tom, jak zombíky zabít. Seriál spadá zároveň i do žánru komedie, takže se nesmí brát zase tak vážně.

Photo © Machinima.com

Ostrov smrti – Na seriál mě nalákal popisek s tím, že seriál má 13 epizod a v každé bude zavražděna alespoň jedna postava. Seriál mi hodně připomínal filmy jako je Vřískot, Tajemství loňského léta a podobné vyvražďovačky – které mám ale ráda. A o co jde? Před sedmi lety bylo na ostrůvku poblíž Seattlu zabito sedm lidí. Stalo se. Nyní krásný pár – Henry a Trish (která má dost zazobané rodiče) plánují svatbu. A svatba bude právě na ostrůvku, který se na pár dnů, kdy budou probíhat svatební přípravy, zaplní všemi možnými rodinnými příslušníky a přáteli právě Henryho a Trish. Jenže pak se zjistí, že skoro každý zde má své tajemství. A pak začnou postupně umírat…

Redaktorka: MOgirl NYX

The post Nejlepší americké hororové seriály first appeared on MOMAG.

Vždy, když se na konci názvu nachází „man“, si každý vybaví nějakého superhrdinu s kladnými vlastnostmi. A i zde vystupuje, dle mého názoru, člověk, jenž má za úkol zachránit něčí život. Winfried je postarší muž balancující mezi předpokládanou vážností člověka jeho věku a absurditou vtipkaře s pubertálními sklony. Má jen jednoho parťáka v samotě, jímž je starý i slepý pes. Soudružnost jeho dosavadního života vyruší přílet dcery a očekávatelné úmrtí věrného přítele.  Jako by ale přiletěla naprosto jiná žena, sice slušně zajištěná, na kterou by byl asi každý rodič patřičně hrdý z hlediska společenského postavení, za to z pohledu lidskosti a emoční roviny by byl spíše zklamán. A právě proto se rozhodne Winfried odcestovat do místa jejího pracoviště, do Bukureště. Sbaleno má i své alter ego – životního kouče Toniho Erdmanna.

Jakmile přijede sám za sebe, jako mírně infantilní otec s nasazovacím předkusem v náprsní kapse, již od začátku napřímo konfrontuje, díky jeho bezelstné povaze, s politikou peněz, jejichž jedovatě zelená barva tráví lidskost v každé duši, bohužel i v jeho dceři. Proto není překvapením, když jeho spontánní, ale ve své podstatě dobrácké chování vyeskaluje k studené sprše výčitek od vlastního dítěte. Ani při jeho odjezdu zpět není schopna alespoň na chvíli zůstat v tátově náručí, oproštěná od všech starostí a útoků okolí. Jako by si vše vybralo krutou daň. Peníze na úkor emocí. Kariéra na úkor části sebe sama.

Právě proto přichází někdo, kdo ji dokáže přivést zpět mezi „normální lidi“, někdo, kdo jí připomene, že i ona bývala dívka, zbožňující smích a srandu. Nečekaným comebackem otce, kterého v paruce a s falešnými zuby poznává jen ona, nastává řada komických situací, kdy ji tento přihlouplý kdosi naučí se znovu smát a dokázat si z okolí i vlastní vážnosti udělat pořádnou srandu. Ale není to jen jediný aspekt. Během děje je skvěle vykreslena i zmíněná lidskost, když se Winfried alias Toni setkává se vztahem establishmentu vůči svým zaměstnancům. A i zde musí ve svém potomkovi nalézt tu kapičku empatie a znásobit ji.

Asi znatelným a bolavým místem pro film je délka (162 minut), ale i tak je to bravurní podívaná dokazující, že člověk dokáže ztratit citový základ a verbální i neverbální most vedoucí k nejbližším. V Praze se určitě ještě někde tento snímek objeví, tak neváhejte a zajděte si. Dovolte Tonimu Erdmannovi vás vytáhnout z moře upjatosti.

Redaktor: Marek Pausz

The post Mírně infantilní otec s nasazovacím předkusem. To je SuperTáta. first appeared on MOMAG.

Absolutní vítěz Moonlight? O tomto filmu jsem nic netušil, snad jako by mi celou dobu utíkal. Čím tak nadchnul? To se musí okusit na vlastní kůži.

Portfolio outsidera byla vždy zaručeně zlatá žíla pro tvorbu, zvláště pro režiséry a scénáristy. Možná právě proto spoustě lidem vyzní námět filmu jako klišé a zvolí jinou cestu. Nedokážu přesněji specifikovat důvod (a být si svým tvrzením naprosto jistý), ale tento film je svým způsobem výjimečný. Primárním tématem, jak se lze dočíst v popisu, je homosexualita a vnímání okolí. Takových už byla pěkná řádka! Ale doposud jsem žádný neviděl z prostředí černošského ghetta, kde je průbojnost nezbytnou součástí osobnosti, kde je jakákoliv slabost odhalena a ihned poté zahubena. Kde se brek musí potlačovat, jako by to bylo něco nepředstavitelně nepřípustného. Kdyby se stal zmíněný aspekt jen jedinou obdivuhodnou výjimečností, asi by mě osobně nezaujal. Jenže pozvolným postupem, kdy se hrdina „prokousává“ životem a dospívá věkem, emočně, i z hlediska hledání vlastní identity, divák nalézá ony drobečky, jež vytvářejí úžasnou podívanou.

Pro chlapce, kterého vede despotická matka, jež má dost problémů sama se sebou nad osobními propastmi, kterému schází výchova otce, se zdá neskutečně těžké být mužem. Muže, v jehož schopnostech je postavit se na vlastní nohy, stát se do konce života silným jako kámen a podívat se problémům do obličeje, i když to bude znamenat přijít domů se zakrváceným obličejem. Nikdo ho k tomu nikdy nevedl, už od útlého věku je uzavřený sám do sebe, mluví spíše výrazem obličeje než slovy. Proto tuto roli otce nalezne v drogovém dealerovi Juanovi, který se ukáže v jeho centru dění v tom správném okamžiku. Skrze obyčejné příběhy ze života mu Juan sděluje vlastní myšlenky o drsné tváři světa, ale i schopnosti si užít okamžik bytí ve světle měsíce. Je mu oporou na rozdíl od matky, jež nechává eskalovat citové vydírání, vyčítá mu jeho křehkou duši, nadává mu do buzerantů, obírá ho o peníze kvůli drogové závislosti a mizí se svými nápadníky do tajemného pokoje s neonově růžovým osvětlením, jako by se snad snažila zvoleným světlem naznačit, že do tohoto světa je přístup zakázán.

Příběh dokáže vkusnou, ale dostačující cestou, vykreslit nerozhodnost dospívajícího kluka, od kterého každý očekává neoblomný postoj. Zmatení, strach, nerozhodnost – to vše se v něm pere v zápase, kde neexistují stupně vítězů. Sám si připadá jako osamocený dílek skládačky, nezapadající do celkového obrazu okrajových čtvrtí. Rozpoložení, především sklíčenost hlavní postavy, dobarvuje bravurní soundtrack. Úžasná volba a příjemné překvapení, jelikož podobné kombinace jsem doposud nepocítil tak emociálně, jako je tomu zde.

(autor článku: MAREK PAUSZ)

The post Tvrdá křehkost měsíčního světla first appeared on MOMAG.

K Amélii z Montmartru jsem byl zpočátku skeptický, ale jak se později ukázalo, snímek toto kouzlo Múz dokáže splnit ve všech spektrech, někdy jako by snad přesahoval sám sebe a celistvou myšlenku.

Konečně bych byl schopen popsat kinematografický počin jedním slovem. V tomto případě – báseň. A to vážně. Jednotlivý prvek je zachycen do pavučiny poetičnosti, v níž se ze svého nezáživného významu stává pestrobarevný detail, zcela nepostradatelný. Aktéři děje jsou popisováni nikoliv podstatnými charakteristickými vlastnostmi, ale spíše znaky zvláštního ražení, místy zacházejícími za hranice deviací, které rozhodně nejsou základním kamenem v povahové výstavbě člověka. I tak to absolutně nevadí, divák je s postavami seznámen a má o nich svou jasnou představu. Z dalších zvláštnosti můžeme zmínit určitě zpestřený chronologický řád. K hlavnímu proudu děje se nenápadně mihotají maličkosti, nijak nesouvisející s bodem uchyceným v kompozici. A proč se to tam tedy vyskytuje? Stěží bychom dokázali najít smysluplnou odpověď, za kterou by si nestyděl ani nejzadumanější filozof či uznávaný kritik. Ono vlastně mít otázky u tohoto specifického projevu režiséra je zcela v pořádku.

Skrze protagonistku filmu můžeme skvěle pozorovat ony zvláštní typy lidí, kteří se rozhodly převzat na svá bedra úděl pomocníka osudu, nalézajícího pro dobrosrdečné osoby jejich malinké drobečky štěstí či vhodnou polovičku – mimo to, za ideou filmu si, dle mého, Amélie na sebe převzala ještě utkvělou představu okolního světa na francouzské slečny. Samozřejmě z hlediska vzezření, ale i chování i povahové stránky. Avšak musí přijít zásadní otázka! Když tmelí muže a ženy do milostných částic, kdo dopomůže JÍ k vysněnému stavu bytí vedle své pravé lásky? Právě proto se dostává do vtipných, až přihlouple roztomilých peripetií, jež tajně připravuje možná právě ta samá moc, co svařuje dvě srdce v jedno s pomocí slov, činů i náhod.

Pokud máte rádi styl kompozice, nesnažící se divákovi nahrnout do prožitku co nejvíce úžasu za co možná nejméně času, ale spíše dokonalou míru detailů, barvitého popisu i jemných dotyků po smyslech, je tento snímek skvělou volbou pro vyplnění prázdných hodin, kdy člověk pátrá po ideální výplni. Myslím, že generace básníků, prozaiků, spisovatelů, malířů, prostě všech spojených v jakémsi poutu polibku Múzy, by byly patřičně potěšeny za krásný přírůstek ke květině, symbolizující souhrn všech projevů francouzského umění. (autor článku – MOredaktor MAREK PAUSZ)

18

The post Bez tebe by mé dnešní city byly jen skořápkou citů dávných first appeared on MOMAG.

Dějovou linku by nejlépe popsalo použití termínu „vypravěčská symbióza“. Postarší muž, žijící mezi betonovými zdmi, které vypovídají o osamělosti a vládnou dusnější atmosféru než opar letního horka, jednoho stereotypního dne nalezne při své obvyklé, až provokující svou předvídatelností, procházce do obchodu zmlácenou a zuboženou ženu a po krátké konverzaci je mu jasné, že volat sanitku či policii není potřeba. Radši se neptat. Proto ženu uhostí ve vlastním bytě a zdvořile se zeptá na pár základních informací. Ani neví, jakou obrovskou vlnu tím vyvolá.

Žena, pro kterou se sex stal nepostradatelným palivem, určeným pro stoprocentní žití, se rozhodne pro převyprávění vlastního curriculum vitae, bez okolků a studu. A právě zde se dá použít termín, jenž sem použil před chvílí. Do strohého a na kost obnaženého líčení se občas připlete odbočení, které se úplně tak nedá nazvat odbočením, jelikož s tím úzce souvisí. Proto děj proplétá jaksi racionálnější pohled na věc, podložený fakty, literaturou i čísly díky sečtělosti hostitele. Na jedné straně ostrá životní zkušenost, plna nekompromisního ukájení chtíče za jakýchkoliv podmínek, stoupajících úchylek v čím dál větších douškách, postupné vyobcování ze společnosti, které se podepisuje v neschopnosti hlavní hrdinky navázat citový vztah ať už k mužům či vlastnímu potomstvu, ale i vzpomínky na dětství, symbolizující dobu vnitřní čistoty a nevinnosti, k nimž se dá vždy v dobách největších hrůz utéct a na chvíli schovat. Na druhé straně se nachází ta vážná esence intelektu, jejíž vhodně zvolené vsuvky nepůsobí přechytrale, ale ani se zároveň neztrácí za tempem a divokostí děje vypravěčky. Navíc komentátorem a divákem je sexuálně netknutý muž. Je to skoro brilantní prolnutí dvou světů, ve skulinách až podezřele stejných, v celistvosti naprosto odlišných.

Nevím, kdy mě společnost sama vyhnala, nebo kdy jsem já utekla od ní.“ zní z úst protagonistky, která je postupem děje stále a stále více otevřená, nejenom kvůli stále zvyšujícím se expresivním detailům, ale i díky přidáváním vlastních poznatků a úvah, podle kterých člověk usoudí, že pod tím zjevným špinavým obalem snad může žít uvažující duše, ne jen přihlouplý stroj na ukájení se. Oba dva díly se nesou v podobném duchu, kde je příběh členěn na kapitoly, příznačné pro své názvy. Po tom, co se noc, nasycená náročným vyprávěním, nachýlí ke konci a začíná den, jako by i začínal nový život. A jelikož se ve filmech špatně vedené životy rádi otáčejí k lepšímu světlu, když se ke konci sami poučí, nečeká vás výjimka ani zde. Jenže to by nesměl být muž mužem.

REDAKTOR MArek Pausz

The post Nymfomanka – nutná obhajoba potřeby? first appeared on MOMAG.

Podle klasického schéma dnešní kinematografie by vás měl film uvítat pomocí tří pojmů. Hlavní postavy, místo a čas. A to i v případě, když se jedná například o akční žánr, kde jsou chaos a spád hlavními pilíři tohoto stylu. V Cele 211 vás čeká asi stejně dlouhý úvod, jako tematicky trvá školení nového bachaře. Tohle, tamto a hop! Znenadání se ocitáte v ději, kompozice se vypařila mezi železné mříže a vy se snažíte zorientovat. Začíná peklo. Začíná vzpoura. Pro „asi“ hlavní postavu, probuzenou do své noční můry, ale také pro některé z diváků. Hlavně se zorientovat, jelikož děj se valí neustále dopředu jako parní válec, který nezastavuje. Hra se dala do pohybu, a jestliže se chce protagonista dostat se zdravou kůži z anarchie, jež je nasládla pachutí pomsty za roky brutálního zacházení i špatné sociální péče, musí sebrat celou svou odvahu a vložit „All in“ do banku.

Říkáte si, že má věznice plnou kontrolu nad tím, co se uvnitř děje, takže jsou jen v očekávání dobrého momentu. Takový ten obligátní vzor, kdy se kvůli pěti minutám (o kterých už víte ještě před začátkem) řeší hodinu nedůležité aspekty. Jenže tenhle film je něčím jiným- není jen jedna revolta. Náhle zjistíte, že mezi vedením věznice probíhá paralela, samozřejmě ne se zbraněmi v rukách, ale spíše vyostřenými slovními potyčkami. Duch vzepření se promítá dokonce i za chladné kamenné zdi nápravného zařízení, mezi neinformované příbuzné vězněných. A co by to bylo za přejímání moci bez touhy ukousnout si pro sebe co největší kus koláče? Tato odvěká lidská vlastnost vyvolá sérii nesouladů, kamarádských objetí s kudlou v zádech nebo spřádání důmyslných plánů.

Scénář umí obracet situaci vzhůru nohama, černé se mění na bílé i naopak, zlo se transformuje v podobu dobra a divák, zvyklý na trvalou selekci kladných a záporných postav po celý film, pořád tak nějak netuší, komu má vlastně fandit. K tomu ta skličující atmosféra několika sálů, mezi kterými se hrdina mihotá nepravidelným tempem, neustále kontrolujíc své „parťáky“. Přátelství je zde jen pouhou zapáchající maskou, vhodnou pouze pro získání osobních potřeb. Už nejde o to pověstné vězeňské platidlo, o cigára. Hraje se o nejcennější- svobodu. (autor textu: redaktor MOmagu Marek Pausz)

The post Malá vzpoura ve velkém světě. Nevelká sázka v nemalé hře. first appeared on MOMAG.