Co tě přivedlo do ČR?
Rád bych řekl něco vtipnýho, ale bohužel válka. Přijel jsem sem v roce 1999 s mámou, kterou sralo, že bych měl jít do armády. Tak jsme jeli sem, kde to pracovně trošku znala. A už skoro 20 let tady dělám různé ostudy a průsery. Hlavně to tady ale miluju. Furt slyším, jak na ČR lidi nadávají a já většinou říkám, že to je kvůli tomu, že líbají toho, koho nemilují, říkají věci, které si nemyslí a dělají práci, která je nebaví. Myslej, že mají nekonečně času, tak proto jsou nešťastný. A za to vše nemůže Česká republika. Tady je to vážně skvělý.

Plánuješ tady tedy zůstat? Máš ženu?
Ano, jak jsem říkal, mám to tady moc rád. A ženu mám, teda jako přítelkyni, zatím není má žena.

„České holky mají největší mámvpičismus“

Jaký jsou pro tebe český ženy?
Jedním slovem? Strašně zajímavý. Potkat jsem za svých 34 let hodně holek různých národností a neznám žádné, které mají tak velkej mámvpičismus jako české holky. A pro mě je to dost sexy.

Mámvpičismus je naprosto skvělej výraz. Můžeš to více popsat?
Je to stav, ve kterém víte, že se děje něco špatně nebo se třeba neděje to, co by se dít mělo. Víte, že byste něco neměli dělat, víte, co byste naopak měli dělat a vždy moc dobře víte, jak to všechno dopadne, ale prostě máte v piči.

A co zkérovaný holky – lepší?
Jasně že o hodně lepší. Vzhledem k tomu, že s jednou zkérovanou žiju, tak ani nic jinýho říct nemůžu. Celkově mě baví kérky, nevím, jestli je to jen můj pocit, ale přijde mi, že ty holky maj ty holky vždy takový promyšlenější, nebo mají hlubší význam. Prostě je to sexy.

Jak bys charakterizoval svůj humor?
Nekorektní facepalm balast sprosťáren, na kterejch se dost zamějete a občas mě budete i nenávidět, ale zároveň si uvědomíte, jak je ta realita kurva vtipná. Už od začátku, kdy jsem s klukama založil brand STAY ZMRD, se snažím zkoumat, kde jde ta hrana nekorektního humoru a co je už moc. A pořád nevim. Takže to zkoumám dál.

Jak tě napadají vtipy a tvá vystoupení?
Většinou na hajzlu. No fakt. Když tam sedim, tak pak vylezu jako mentální osoba a chodím po bytě dokolečka a rozvíjim to. Stejně jako když máte imaginární hádku s někým jen ve svý hlavě. A taky mě teda dost vtípků napadá, když jsem opilej. Ale většinou, když si to pak ráno přečtu, tak to nedává smysl. Ale pár témat a džouků už jsem takhle vyplodil.

Jak dlouho trvá příprava vystoupení a zkoušíš to nejprve na někom?
Zezačátku jsem si to nejdříve zkoušel na open mic stand up večerech, ale teď už to nedělám. Připravím si to v hlavě a jdu rovnou mezi lidi. Už vím jak věci říkat, jak je zaujmout a už to není takovej stres. Ale příprava je důležitá, to ne že ne, určitě bylo by lepší, kdybych na to měl víc času.

„První dva roky v ČR jsem vůbec nevěděl, kolik je hodin“

 Co považuješ za svůj nejlepší standup výstup. Já třeba od tebe miluju hajzl v autobuse…
Ten mám taky rád, protože je pravdivej. Většinou mě teď baví kecy o sexu a holkách, ono se tomu paradoxně nejvíc lidí směje. Ale tam je právě tenká hranice toho urážet nebo bavit. Brzy budou moje výstupy v rámci Comedy Club i online, tak se doufám podíváš. Celkově za svůj nejlepší standup považuju ten, kde povídám o tom, jak jsem zhulenej kupoval Burgery v mekáči. Lidi na to nějak nejvíc reagovali.

Řekni něco vtipnýho o češích…
Češi třeba neumějí říct čas. Já jsem z Balkánu a tam nás učili říkat čas jednoduše: hodina + minuta. Žádný další sraní. Ale tady? Taky každej řve „třičtvrtěnadvě“ „začtvrtpůl“. Já jsem tu první dva roky vůbec nevěděl kolik je hodin. A kdyby toho nebylo málo, někdy neříkáte ani tu hodinu. „V kolik se sejdem kámo?“ „Hele tak ve čtvrt“. KURVA ČTVRT NA CO?

Jak jsi k této práci přišel?
Šel jsem s kamarádem Lukášem na open mic večer skupiny underground comedy a zkusil si to. Jen tak jsem si řekl, že to chci zkusit. A ono to bylo dobrý a pozvali si mě znova. A pak zase. A už tři roky mě zvou. Doteď vystupuju s Undeground comedy a je to moje druhá rodina.

Dá se tímto opravdu živit nebo máš ještě nějakej vedlejší džob?
Kromě vystupování mám i „denní“ práci jako IT analytik. Se standupem se dá živit, ale je to sakra těžký, stejně jako s jakoukoli jinou uměleckou disciplínou. Většina standup komiků v ČR se pořád snaží tento žánr lidem představovat a ukazovat jim, jak to vypadá naživo. Upřímně tak trošku doufám, že třeba za rok bude situace o dost lepší a standup bude známější a tím pádem si i my z toho víc odnesem. Jako myslím víc peněz, zážitků máme i tak dost.

Jakej máš nejoblíbenější drink?
Jednoznačně Whiskey. Dobrá single malt Whiskey. Ale jelikož žiju v ČR tak to pivo mám taky jako dost rád.

Máš nějaký kérky?
Nemám, ale brzy budu mít. Jsem z Balkánu a kérky jsem kvůli různým válečným průserům měl spojený se silnejma zážitkama, které člověk na sobě bude nosit do konce života. Ne kvůli módě nebo stylu. Ale už se na to připravuju a bude to velký.

Nechceš prozradit, co si necháš vytetovat?
No bude to víc obrázků a každej mi nakreslí jinej umělec. Většinu kamarád, kterého si vážím. Nějak to spojím na ruce. Rukáv to asi hned nebude, ale je to v plánu.

Redaktor: Monika Aron – 2019
instagram.com/nikolaa
Photo: facebook.com/RadekHolesPhotography

The post ROZHOVOR s Nikola Džokić: „České holky mají největší mámvpičismus“ first appeared on MOMAG.

O rozhovor se postarala MOGIRL CAROLINE / photo archiv Lolo Ta Bella

Kdy tě poprvé napadlo, že chceš vypadat jako panenka Barbie a proč?

photo: instagram @lolotabella

Neřekla bych, že mě to někdy přímo napadlo. Vždy, už jako opravdu malá, jsem milovala pohádky a v nich princezny a vnímala ženskou krásu jako přirozenou součást každé úspěšné a urozené ženy, která si pomýšlí na prince. No schválně, získala snad někdy v nějaké pohádce prince škaredá princezna? (smích) Sem tam jsou ještě zmínky o tom, že si princ vybral moudrou princeznu nebo hodnou, v drtivé většině příběhů je ale vždy u ženy focus právě na vzhled. Je to samozřejmě pochopitelné, jak byste chtěli dvouletému dítěti v obrázcích jednoduše vysvětlit například moudrost nebo dobrotu? Já ale byla velmi vnímavé dítě už ve 2 letech, z této doby si už pamatuji téměř vše až dodnes. Tedy poměrně brzy jsem měla potřebu se nechat inspirovat, a to mnohem dříve, než se mezi mými hračkami objevila první panenka Barbie. Já chtěla být tedy vlastně původně jen princeznou! (smích) V 7 letech, kdy jsem začala zpívat a vyhrávat pěvecké a herecké soutěže, mě začali v divadle a do televize na kameru poprvé líčit. A to se mi zalíbilo! A protože jsem byla vždy takové roztomilé malé dítko s blond dlouhými vlasy a modrýma očima, chyběl už právě už jen ten make-up, abych se na panenku Barbie začala podobat. A s dospíváním a výraznějšími křivkami to bylo už jen výraznější a výraznější, až o mě nakonec v mých 16 začala média psát, jako o opravdové První České Barbie. A mně se to opět zalíbilo! (smích) Tedy já se ani moc nesnažím vypadat jako panenka Barbie, já taková prostě jsem! (smích)

Není cílem stát se dokonalým, ale být nejlepší verzí sám (pro) sebe.

Co takový vzhled obnáší a jak se o něj staráš?

photo: selfie @lolotabella

Barbie by samozřejmě nebyla Barbie bez perfektní postavy. To je ale, myslím, snaha většiny žen a nemusí být známé zrovna pro svůj vzhled. Já cvičím pravidelně 6 x týdně podle tréninků fitness koučky a tanečnice Martiny Markové, která mi v tomto ohledu neskutečně pomohla. Nastavila mi tréninky na míru a já díky jejímu přístupu začala cvičení a celkově zdravý životní styl opravdu milovat! Nebylo tomu tak ale vždycky. Před lety jsem se denně cpala čokoládou a jít si alespoň zaběhat nebo zacvičit, to mě ani nehlo! Měla jsem vždy od přírody štíhlou postavou a tak jsem třeba váhu vůbec nemusela řešit. Nicměně, uvědomila jsem si, že každý z nás má co zlepšovat a nezdravý způsob života by mě stejně jednou dohnal. Letos tak k fitness přidávám ještě i jógu! Stejně tak by ovšem Barbie nebyla Barbie bez perfektní tváře a úprav! Docházím proto na prodlužování řas a vlasů, laminaci obočí, výplně rtů a brady kyselinou hyaluronovou a výplně mimických vrásek botulotoxinem, protože se strašně ráda směji a už to začínalo být znát. Na vše mám své oblíbené salony a kliniky, nicméně vzhledem k tomu, že jsme často někde na cestách, naučila jsem se, hlavně o svou pleť, starat i sama. Nejdůležitější je však vždy perfektní hollywoodský make-up, ve kterém se každým dnem zdokonaluji, nikoho jiného na sebe nenechám sáhnout! A tak mám s sebou vždy ještě o jeden kufr navíc! (smích)

Máš nějaké plastické operace? Které?

photo: Maxmilian Ladislav Semela

Co se týče “umělé krásy”, tedy zkrášlování, jak už jsem řekla, zalíbila se mi vlastně už v 7 letech, když mě maskéři líčili v divadle, kde jsem tehdy hrála. Taky měl tehdy make-up za úkol, abych vypadala trochu starší, když jsem vystupovala převážně s dospělými. A tak se asi ve 13 letech make-up stal i mou každodenní všední součástí. A právě to kouzlo make-upu zapříčinilo, že si o mně mnoho lidí myslí, bůhví kolik už nemám ve tváři plastických operací! Je pravda, že jsem vyzkoušela vstřebatelné 3D nitě do tváří a pravidelně chodím na výplně rtů, nicméně to jsou všechno jen decentní a neinvazivní, spíše kosmetické úpravy. Žádné operace. Já takhle skutečně vypadám! (smích) Jedinou opravdovou plastickou operací jsou má silikonová prsa. Ta miluju! Vzhledem k tomu, že jsem měla své vlastní čtyřky už od počátku puberty, jsou velká prsa součástí mé image od začátku a líbí se mi to!

Jak na tvůj vzhled reaguje společnost? Otáčí se za tebou, když tě potkají?

Ano a je to docela vtipné si uvědomit, jak se vlastně naše společnost v čase a v místě poměrně dost výrazně mění. Dříve se za mnou lidé otáčeli neustále a měli různé poznámky. Někteří reagovali pozitivně, jiní negativně, každopádně vždy tam byla nějaká forma interakce. Dnes, po třech letech, už je to v menší míře, protože má image už není tak extravagantní a navíc jsou už plastické operace a vůbec estetická medicína a “umělá krása” i tady v Česku mnohem pozitivněji vnímány a i to téma obecně je mnohem běžnější. Nicméně, stejně jako se posouvá povědomí v Česku, vyvíjí se i standard ve světě. Kdybych se tedy přizpůsobila např. Californským nebo Japonským současným měřítkům, lidé by se tady za mnou opět otáčeli!

Vysnívala a podvědomě jsem si přivolávala alespoň nemoci, abych se škole vyhla.

Jaké bylo tvé dětství?

photo: selfie @lolotabella

Mé rané dětství bylo idylické a překrásné. Musím říct, že asi stěží byste našli spokojenější dítě a více milující rodiče. Bohužel vše se změnilo nastoupením na základní školu, kde jsem si prošla drsnou psychickou i fyzickou šikanou. Chomáče vytrhaných vlasů, pády ze schodů, vyryté kosočtverce na mých osobních věcech, posměch, fyzické napadání, urážky a pojmenování pouze vulgárními názvy byly na denním pořádku.

Já byla jako dítě tichá, nenápadná a většinou jsem si četla. Nikomu jsem nikdy neublížila a naopak se ke každému chovala mile a vstřícně. Spolužáci však nemohli unést mé umělecké úspěchy, výhry v pěveckých soutěžích a celkově jiný styl života, než měli oni. Vyrůstala jsem navíc mezi dospělými. Bratry jsem měla plnoleté a v sousedství žádné děti nebydlely. To možná zapříčinilo další aspekt, kvůli kterému jsem nemohla zapadnout. Dle slov psychologa jsem totiž už v sedmi letech byla od dětí o 5-15 let rozumově vyspělejší a tudíž si s nimi ani nemohla rozumět. Spadla jsem až na úplné dno, kdy už jsem nebyla daleko od toho, sáhnout si na život, který mi kvůli ohrožení od spolužáků tak či tak visel na vlásku. Neodhodlala jsem se k tomu nejhoršímu pouze z jediného důvodu, a tím byli moji rodiče, kterým jsem nechtěla způsobit bolest.

Vysnívala a podvědomě jsem si přivolávala alespoň nemoci, abych se škole vyhla. Kupodivu se mi to opravdu dařilo a já od té doby vím, že mnohé nemoci jsou psychosomatického rázu. Jednou jsem tak dostala zánět nosohltanu, další týden zánět uzlin a další jsem dostala horečky, při nichž jsem měla až 41,2 teplot. V takovém stavu člověk už pouze leží, spí, chvílemi se probudí, ale nemůže uzvednout ani hrnek s čajem. Pila jsem tedy jazykem, doslova jako pes. Přes tu všechnu hrůzu jsem však byla šťastná a bylo mi po psychické stránce báječně. Cokoliv bylo lepší, než být ve škole! Nakonec ale ten den i tak přišel, a návrat byl o to strastiplnější, protože mi těch pár dní „lenošení“ dali spolužáci o to víc vyžrat.

Photo: Maxmilian Ladislav Semela

Každá škola má přeci svého výchovného poradce, třídního učitele, známkované chování, nebo třeba i možnost obrátit se na policii nebo tísňovou linku popř. změnit školu. Využila jsi těchto možností?

Bohužel ano, náš systém má sice nástroje, kterými by měl umět chránit děti před šikanou, má i hierarchii autorit atd., nicméně to neznamená, že šikana neexistuje i mezi těmi, kteří by děti měli chránit, tj. mezi dospělými (zaměstnanec versus zaměstnavatel či obyčejný člověk versus úřad). Samozřejmě rodiče se mě snažili chránit, a tak se obrátili na všechny stupně této „ochrany“. To vše mělo však za následek jen jediné – třídní učitel vše popřel, byť byl mnohdy svědkem šikany, obával se totiž postihu shora, taktéž ředitel odmítl přiznat šikanu na své škole, výchovný poradce dokonce pouze konstatoval, že šikana je normální, a ostatní pro mě měli jen radu „zatnout zuby a vydržet“. A úřady? Když už jsem pod výhrůžkami po několikáté měnila základní školu, obvinily mé rodiče z „přehnané péče“ a zahájily s nimi řízení o mém odebrání do sociální péče! Tato spirála beznaděje, lidského zla a byrokratické zaslepenosti díky Bohu skončila v mých třinácti letech, kdy jsme objevili, v té době pouze experimentální program ministerstva školství, a to možnost domácího základního vzdělávání. Dle mých zkušeností je pouze toto jediná opravdová záchrana dítěte a rodičů v okamžiku, kdy systém již není schopen postižené chránit. Až díky tomu jsem nakonec za vším mohla udělat velkou tlustou čáru a opět se ve zdraví věnovat studiu a koníčkům. Dnes už jsem s minulostí vyrovnána a myslím, že se ze mě i díky tomu stala silnější osobnost.

Naopak jedním z mých cílů je, pokud se mi podaří být úspěšná, využít svého vlivu, popularity a peněz k založení nadace, která by pomáhala implementovat již přímo do legislativy individuální možnosti pro děti, které již na základní povinné škole „vyčnívají z davu“. Tedy nechci jen, jako mnohé celebritky, založit prázdnou charitativní iniciativu s nic neřešícími „poradci“ na help linkách, či nic neříkajícími přednáškami, které stejně všichni zúčastnění jen úspěšně ignorují a šikanují dál. Chci poskytnout konkrétní pomoc konkrétním dětem v podobě fondu financujícím právní a legislativní přípravu kvalitních zákonů, zmodernizování přístupu k výuce s využitím virtuální reality a poskytnout peníze těm několik málo rodinám, které si sami nemohou dovolit soukromou výuku pro své dítě. Zachrání to konkrétní životy! Stejně, jako to zachránilo i ten můj.

photo: Maxmilian Ladislav Semela

V nejbližší době plánuji operace dvě – úpravu nosu a opětovné zvětšení a modelaci prsou

Jaké je tvé životní motto?

Nebudu s ničím čekat až, a nebo jestli, budu nejlepší čí dokonalá – v mých snech není konkurence!

Plánuješ ještě nějaké další operace? A kolik tě zatím ty, které máš stály?

photo: Maxmilian Ladislav Semela

Některé zákroky jsou drahé, jiné zase až překvapivě levné. Cena se taky hodně odvíjí od města či konkretní kliniky či salonu. Trvalo mi i nějakou dobu, než jsem si našla to pravé, co se mi líbí. A když už je krása vaší vášní a stane se z vás stálá zákaznice, tak i ty ceny se pak změní. Navíc dnes už téměř každá klinika má i své věrnostní bonusy či akce, a tak se dá jednoduše našetřit na to, co člověka nejvíce láká. Já si šetřila z mých honorářů z pěveckých vystoupení a z narozeninových a Vánočních dárků, kdy mi přispěli i rodiče. Vědí, že vzhled je důležitou součástí mé práce i mým koníčkem, a tak mě rádi podporují. Nicméně, postupem času jsem se stala v oblasti krásy a fashion natolik známá, že mě dnes již naopak kliniky a butiky samy vyhledávají, abych jejich služeb a zboží využívala zdarma. Nejlépe totiž vím, na co se mé fanynky nejčastěji ptají a co se lidem v mém okolí nejvíce líbí. Mohu tak i klinikám, butikům a ostatním poradit, nebo se naopak přímo od zdroje dozvědět, jak lépe odpovídat na dotazy. Odpovídám tak často na otázky, na které se fanynky třeba bojí zeptat přímo lékaře nebo sestry na recepci. Jsem taková zpovědní vrba. (smích). V nejbližší době plánuji operace dvě – úpravu nosu a opětovné zvětšení a modelaci prsou, které kvůli velké elasticitě mé kůže výrazně i s implantáty poklesly. Z těch drobných, neinvazivních procedur se chystám ještě na Cat Eyes (pozvednutí obočí spojené se zešikmením očí) a Lip Lift (trvalé zvětšení horního rtu).

Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?

Já mám ráda obrovskou škálu jídel. Celkově, co se týče otázek na má “nej” jsem velmi nerozhodná. Asi nejvíce ale miluji italskou kuchyni – těstoviny, rizota, sýry, dary moře, dále asijskou kuchyni – sushi, rýži, nudle, rolky a ty jejich “obrovské polévky”!! Nedám ale dopustit ani na českou kuchyni, kde si čas od času nemohu odepřít kachnu se zelím, kuřecí řízek, špenát, svíčkovou nebo koprovou omáčku s knedlíky, kuře na paprice a další mega mega kalorické bomby! O amerických “prasárnách” ani nemluvě! (smích) A jinak úplně největší blázen jsem do sladkého – palačinky, lívance s javorovým syrupem, wafle, donuty, dukátové buchtičky, skořicové šneky, krupicová kaše nebo mléčná čokoláda, to je moje! V podstatě mám ráda vše, co si mohu dopřát jen výjimečně a v menším množství. Když mám ale čas, moc ráda peču nebo vařím podle FIT receptů a objevuji stále nová skvělá jídla, která se dají upravit tak, že mi vše výše zmíněné chuťově vynahradí a přitom jsou zároveň i zdravá a nutričně vyvážená.

photo: Maxmilian Ladislav Semela

Jsi spokojená ve svém těle, nebo bys ještě něco chtěla změnit?

Asi to bude znít absurdně, ale já své tělo vždy milovala a nikdy tu nebylo nic, co by mi na něm vadilo. Zároveň ale zastávám ten názor, že by se sebou člověk nikdy neměl být na 100 % spokojen a vždy by měl mít tendenci se po všech směrech zlepšovat a posouvat dál. Není cílem stát se dokonalým, ale být nejlepší verzí sám (pro) sebe. Tedy i po vzhledové stránce se chci dál posouvat a asi nejvíce se to týká fitness a postavy mých snů. Zatím stále ještě není dle mých představ a já vím, že ji mohu mít časem přesně tak štíhlou a prorýsovanou, jak si to nyní vykresluji ve své vizi.

Chtěla bys aby tvůj přítel vypadal jako Ken?

photo: selfie @lolotabella

Jen to ne! (smích) Jak už jsem mnohokrát v rozhovorech, když padla otázka na mého přítele, zmínila, mám ráda mužné velké vousaté typy s oduševnělým pohledem. Nikoli vyplašené holobrádky pózující před zrcadlem! (smích) Navíc nás ženy přeci u mužů přitahuje nejvíce ten esenciální mix vlastností, které z nich dělají pány tvorstva! A vzhled je jen jednou z těch vlastností.

Plánuješ do budoucna děti?

Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, nicméně v současné době je pro mě toto téma tak vzdálené, jako dvacátá nejbližší galaxie (smích)

Tetování považuji za umění a tělo s tetováním pak za jedinečné umělecké dílo.

Jak se dá živit povoláním BARBIE a co tato práce obnáší?

Odlišný životní styl, jako je např. image Barbie, z člověka dělá svým způsobem inflluencera, který je díky mediálnímu zájmu následován větší komunitou lidí. Já se za něj úplně nepovažuji, nebo alespoň ne za klasického, který by se ze své popularity snažil vyždímat všechno za každou cenu. Sponzorovaný obsah na sociální sítě, či honorované módní focení je tedy ale jedna věc, kterou se může Barbie “živit”. Nicméně kromě toho může ještě svého “vlivu” využít i k rozjetí nějakého svého businessu, jako je například vlastní beauty nebo fashion značka, pro kterou tak už má připravenou základnu fanoušků a potencionáních zákazníků. Zrovna já ale nejsem tak úplně typickým influencerem, respektive není toto mým jediným povoláním. Jak už jsem o sobě prozradila, a jak je o mně známo, už od mala mám svůj pěvecký sen. Značná část z něj se mi už splnila, ale ještě mnohem větší část je stále přede mnou.  A přesně tak, jako je tomu u všech velkých snů, že se nedají snít samy, i já mám kolem sebe lidi, kteří jej sní se mnou. Uskupil se kolem mě team velmi zajímavých lidí, se kterými již nějakou dobu připravujeme projekt, jehož dalším dílkem v celkové mozaice je přesun do Los Angeles a tamní showbyznysová a umělecká scéna. Nechte se tedy překvapit, v pravý okamžik se vše dozvíte!

photo: Maxmilian Ladislav Semela

Jaký typ mužů se ti libí?

Přesně takový typ, jaký je můj přítel. Vysoký, mužný, rozhodný, se svou životní vizí, moudrý, vzdělaný, citlivý, spravedlivý ke svému okolí a obětavý pro ty, které má rád.

Jaký máš názor na tetování? Máš nějaké?

Miluji tetování, je to neskutečně sexy! Tetování považuji za umění a tělo s tetováním pak za jedinečné umělecké dílo. Tetování vnímám ze dvou rovin. Zaprvé jako esteticko-umělecké zdobení a vylepšování těla, a zadruhé jako životní styl, kdy každé jedno tetování má pro jeho majitele natolik hluboký význam, že se musí stát nedílnou součástí jeho těla. Mám oba typy tetování a plánuji si nechat udělat ještě pár dalších. Dříve jsem si dokonce přála velká křídla přes půl zad. Dnes mám ale jen decentní tetování a asi i do budoucna to budou spíše menší symboly, s pro mě zvláštním významem. Něco většího a tvrdého by totiž s mou jemnou image příliš nekorespondovalo.

Jaké jsou tvé momentální cíle?

Mám spoustu velkých plánů a cílů! A věřím, že se již brzy stanou skutečností. Tento a následující rok pro mě budou zvlášť přelomové. Dva roky se totiž o můj zpěv, kromě domácích producentů a hudební televize, zajímá i Akademia Music Los Angeles a WMIC Radio Miami s tím, ať jim už konečně pošlu něco ze své tvorby a mohou mě začít hrát. A tak jsem si řekla, že jim to tedy letos už konečně splním! (smích) Koncem minulého roku jsem oslavila poslední dny svých 19 let comebackem opět na velkou stage. V Paláci Lucerna jsem si k úžasu všech střihla symphonický metal Nightwish! Že se to k jemné Barbie nehodí? V tom je to kouzlo! Nicméně dost bylo coverů. Jedním z mých cílů je právě navázat spolupráci s vlastním skladatelem a dalšími zpěváky na nových projektech. Mám sice několik domácích nabídek, ale pro mnohé jsou mé cíle až moc odvážné a nepředstavitelné. Například jedním z nich je za tři roky vyprodat Madison Square Garden! (smích… ale takový ten “namyšlený”!)

photo: Maxmilian Ladislav Semela

Jak vznikla tvá přezdívka Lolo ta Bella?

Přezdívka vznikla ve stejný den a na stejném místě jako fotka, která mě “proslavila” a rozpoutala o mně mediální zájem. Na mém Instagramu s pár followery tehdy z ničeho nic získala přes 2500 liků a o mně se v tu chvíli začalo psát jako o První České Barbie. Bylo to v létě 2017 v Karlových Varech, kdy jsme tak seděli s přítelem na balkoně a pode mnou promenáda a Grandhotel Pupp. Hráli jsme si se slovy a se jmény a protože se mi vždy líbilo, kromě mého vlastního Gabriela, i jméno Dolores, zalíbila se nám jeho roztomilá zkrácená verze Lolo. Kdybych se náhodou jednou stala slavnou, tak abych si mohla říkat nějak “umělecky”. Jsme si tehdy říkali. A ono se to stalo! Tedy téměř… ještě nejsem slavná! Jen známá (smích). A protože jen Lolo nestačí, a v té době jsem objevila a zamilovala si  bezmezně slavný Italský film La dolce vita od Federica Felliniho, bylo tak nějak přirozené, že jsme ve vymýšlení dál pokračovali v italštině. La bella pak tedy znamená “ta krásná” a celá má přezdívka se tak dá přeložit jako “Ta krásná Dolores”.

Veškerý “volný” čas pak trávím se sluchátky na uších a posloucháním všemožné hudby, ve které sbírám inspiraci pro vlastní songy.

Jak vypadá tvůj normální den?

U Barbie by se nejspíš dalo očekávat, že nedělá nic jiného, než že sedí od rána do večera před zrcadlem nebo na nějaké té “plastice”. Asi vás zklamu o představě porcelánové Barbíny v růžovém pokojíčku, které se nesmí nikdo ani dotknout. Prakticky všechen čas věnuji právě práci na své kariéře. A tak žádný den není úplně “normální”. Jeden den je potřeba fungovat na 150 %, když se například fotí nebo natáčí a my musíme za jediný den mnohdy stihnout přejet celé Česko a Slovensko, připravit se do outfitu, často i do několika, přičemž pro představu, každá taková příprava je zhruba v rozsahu přípravy nevěsty na svatbu, poté několik hodin vydržet pózovat v mega nepříjemných pozicích před kamerou a večer si ještě splnit společenskou povinnost na nějaké obchodní večeři nebo večírku. Zákonitě jsou pak dny, kdy jsem opravdu ráda jen za pohodlí domova nebo hotelu, za fitko a klid u knížek. To se snažím dodržovat opravdu každý den – dopoledne 1 až 3 hodiny fitness a totéž večer učení angličtiny. Až do loňského roku jsem se totiž celý život učila především rusky, a tak mi to teď dává pěkně zabrat. Velmi často jsme taky na cestách, a tak jsou má rána celkem hektická, kdy focus veškerého mého snažení je, se bez úhony co nejrychleji dostat z postele do auta, nic při tom nerozbít, nevylít, nepodpálit dům, nezapomenout nic na hotelu, neudusit se snídaní a nerozbít si zuby ještě polospící na podpatcích (smích)

Veškerý “volný” čas pak trávím se sluchátky na uších a posloucháním všemožné hudby, ve které sbírám inspiraci pro vlastní songy. Naštěstí hlas mám už od dětství vyzpívaný a vytrénovaný, a jak mi Peter Dvorský říkal, i nějaký talent tam bude, takže zpěv samotný mi pak už naštěstí stačí trénovat jen ve sprše (smích) Samozřejmě to ale neznamená, že nemusím ještě paralelně k tomu chodit k mému lektorovi zpěvu a dál se nevzdělávat. Jedno je tedy pak pro všechny mé dny naprosto identické. Každý večer se neskutečně těším do postele! (smích)

Tuhle pohodovou barbie můžete sledovat na jejím instagramu: instagram.com/lolotabella

photo: Maxmilian Ladislav Semela

The post ROZHOVOR: První česká barbie Lolo Ta Bella first appeared on MOMAG.

Co vás přivedlo k THE SHAMELESS PROJECT?
Randy: Už pár let natáčím art videa s modelkami. Mimo nějaké reklamy šlo o minutová videa na instagram, které nemají až takovou životnost a pozornost. Nějak přirozeně mě proto napadlo udělat něco většího a ucelenějšího a tak vznikl THE SHAMELESS PROJECT.

Můžete čtenářům projekt popsat?
Randy: THE SHAMELESS PROJECT bude dokument a zároveň obraz doby. Je to psychologická sonda do světa dnešních modelek známých primárně přes Instagram. Je to dost trendy záležitost a každý den jsou nové a nové holky, které chtějí fotit a taktéž fotografové, kteří chtějí fotit. Chtěl jsem proto ukázat veřejnosti, jak to celé funguje a co to všechno obnáší. Jaké mají tyto holky názory na nahotu, jaké měly dětství, zlé zkušenosti z focení a jaká je jejich životní filozofie. Udělat tyto rozhovory a jejich promo videa do uceleného projektu je něco unikátního, což tu ještě nikdo neudělal.

Jaký je tedy přesný záměr?
Marián: Každý z nás se na internetu snaží prezentovat jen v tom nejlepším světle. Snaží se vzbudit dojem, že jeho život je jedna velká párty, život, ve kterém se stále děje něco zajímavého, cestuje se, setkává se stále s novými lidmi, má mnoho kamarádů anebo žije v bohatství. A tím vším se lidé neustále chválí a vytahuje před ostatními, jako by byl jen jeho život ten nejzajímavější a nejlepší. Ale realita bývá velmi často úplně jiná. A ne každý si toto uvědomuje. A právě trochu této reality jsme se rozhodli poodhalit v tomto projektu. V projektu, ve kterém vám holky ukáží více ze svého soukromí – trochu víc než je běžné. V projektu se jich ptáme na jejich skutečný život. Ne ten virtuální.

Podle čeho jste si vybírali holky do projektu?
Oba: Neměli jsme žádné postupy na výběr holek. Oslovovali jsme je podle sympatií. Snažili jsme se, aby každá z nich byla trochu jiná, jedinečná a měla jiný příběh – a to se nám podařilo. Zajímavé bylo sledovat to, jak se nám po prvních dvou videích začaly holky ozývat samy. A začaly se ozývat i ty, které nás nejdřív na začátku odmítly. Nyní jich ale máme už tolik, že už musíme odmítat a hlavně i z časových důvodů.

Je to váš první společný projekt?
Oba: Pracovali jsme spolu již na pár krátkých amatérských filmech a i na nějakých videoklipech. Něco většího jsme spolu dali dohromady naposled v roce 2011. Byl to amatérský celovečerní film a i proto jsme si řekli, že to chce něco, co poběží alespoň hodinu a bude to mít za sebou víc práce a zanechá to po sobě větší stopu než jen minutové video na instagramu.

A co Mogirls? Jak se vám s nimi pracovalo?
Marián: Holky z Momagu jsou super. Ať už při první komunikaci, když jsme je oslovili, tak i při natáčení. Základem každé spolupráce je hlavně spolehlivost, což s mogirls nebyl problém. Každá z nich byla i výrazově schopná. Že se nám s nimi spolupracovalo dobře, dokládá i fakt, že s nimi určitě plánujeme spolupráci i do budoucna.

Jak jste se vůbec poprvé dostali k natáčení a focení?
Marián: K fotkám a video jsem se dostával tak nějak postupně už od mala. Vše co dnes vím, jsem se v podstatě naučil sám. A trvalo to roky. Když to tak nějak spočítám, tak jsem se těmto věcem začal věnovat asi nějak už na základce. Jsem takový samouk. Stále se učím a zdokonaluji, což je v této práci samozřejmost, když se chcete někam posouvat.

Randy: K natáčení videí jsem se dostal tak ve 14 letech. Vlastně už jako dítě jsem občas tátovi kradl kameru, když ji měl půjčenou od švagra. Seriózně jsem se o to začal zajímat až v 18 letech, když jsem to bral asi jako nějakou terapii, že skrz video můžu lidem něco říci a to mě naplňuje.

Máte nějakou špatnou zkušenost s modelkami?
Marián: No samozřejmě, vždy se něco stane. Nám třeba nějaká holka někdy nepřijde a zruší těsně před natáčením, ale není to nic vážného, co by ohrozilo celý projekt. Spíš je to nepříjemné z principu, že my máme vše připravené, uděláme si čas, přípravy a najednou to někdo odvolá. Ale to jsou věci, se kterými je třeba počítat, když pracujete s lidmi.

O AUTORECH THE SHAMELESS PROJECT

Máte tetování?
Randy: Mám 15 kousků a právě čekám na termín na dalších cca 6. Preferuji víc texty než obrázky, takže bez trička vypadám jako New York Times. Začal jsem s tím před 4 lety.
Marián: Nemám žádné a ani neplánuju. Nikoho za to neodsuzuju, ale není to nic pro mě. Jsem i povahově decentnější typ a nemám potřebu se tímto způsobem nějak vyjadřovat.

Jaký typ žen se vám líbí?
Randy: Vizuálně jsem zatížený na blondýnky. Mám nějaký radar na blond vlasy, takže to mi stačí. A mimo tento vzhled mám rád ženy s jasnou a silnou osobností a ceník hluboké rozhovory a upřímnost.
Marián: Asi nemám vyhraněný typ holek, co se vzhledu týká. Je jasné, že mi musí být sympatická, bez toho to nejde. Ale můžu říci, jelikož jsem introvert, tak i podobně zaměřeným holkám dávám přednost. Je mi jedno, jestli je blond nebo bruneta. Podstatné je, že spolu musíme mít něco společného, bez toho to nejde.

A potetované holky ano nebo ne?
Marián: Když toho není moc a je to něco jednoduchého, pro ni symbolického, tak mi to nevadí. Ale holky, které to už na můj vkus přeženou, se mi už nelíbí.
Randy: To je mi asi jedno. Tetování dokáže být dost sexy, ale když je to už moc, tak ne. Někdy je sexy naopak tělo bez inkoustu, což je právě to, co je mnohdy v dnešní době výjimečné…

Jak dlouho se znáte?
Marián: Od základky. Teno rok to je přesně 20 let. Ten čas strašně utíká.

Jak trávíte volný víkend?
Marián: Když mám opravdu volno, rád vyrazím do města na nějakou párty nebo na pivko s kamarády. Ale chodím rád i do přírody. Někdy je super jen tak vyrazit do lesa a oddychnout si do Prahy a lidí.
Randy: Volný víkend si často zabiju nějakou prací, mimo to se snažím věnovat různým aktivitám s přítelkyní.

Jakou hudbu preferujete?
Randy: Vyrostl jsem na tvrdé hudbě, takže death metal a jeho různé odnože. Poslední roky ulítávám i na hiphopu.
Marián: Mám dost široké zaměření, ale v poslední době jsem se po delším čase vrátil k metalu, konkrétně k symphonic metalu, ghotic metalu a heavy metalu. Rád si ale také zajdu na dobrou oldies párty.

Co fesťáky, jezdíte někam?
Marián: Ano, nejčastěji pracovně. Soukromě už ne tak často, a když už, tak dám raději přednost nějakým menším festivalům, kde není tolik lidí.
Randy: Fesťáky nedávám vůbec. Jedině pracovně a hned jak se dá, tak jedu domů.

Jak by se podle vás měla chovat ideální modelka?
Marián: V první řadě musí být spolehlivá. Když není, tak může být nejkrásnější na světě, ale to je k ničemu, když se na ní nemůžete spolehnout. Určitě musí být sympatická a to jak vzhledem, tak i povahou, bez toho to nefunguje. Ještě bych doplnit aby byla společenská, výrazově schopná a trocha odvahy není také na škodu. Ale řekněme si narovinu, nikdo z nás není dokonalý a krása je strašně relativní pojem. Proto si myslím, že nejdůležitější je, aby to modelku bavilo a dělala to s chutí.

Chcete něco vzkázat našim čtenářům nebo holkám?
Oba: Ceníme si každé holky, která nám dala šanci a stala se naší SHAMELESS GIRL. Jsme vám všem moc vděční a už se moc těšíme, až to celé pustíme do světa. A vám, Momagu, děkujeme za oslovení a prostor pro rozhovor.

instagram.com/the.shameless.project
Produced by @randycold & @mariansvonavec | Foto Marian Švoňavec
Na fotkách MOgirls DREYA, NIKOL, BARBARA, CAROLINE

The post THE SHAMELESS PROJECT: dokument & obraz doby first appeared on MOMAG.

Ahoj, Alex Kiss je skvělé jméno, proč BABU WALAGA a co znamená?

Čím se živíš?
Jsem grafik a fotograf od roku 2002. Komerčně mě živí svatební a produktové fotky. Nekomerčně fotím akty a surreal.

Takže děláš to, co tě baví… Máš za sebou již nějaké výstavy?
Mam za sebou výstavy v Košicích, Prešově, Nitře, Londýně a Reykjaviku. Momentálně pracuji na triptychu s názvem Inferno. Hustej a depresivní surreal.

A jaké byly tvé výstavy a jaké plánuješ další? A bude i něco v ČR?
Výstavy byly různorodé. Na Islandu krajinky, na Slovensku a Anglii dřívější surreální tvorba, od které jsem se na čas odklonil.

Prozradíš něco o triptychu Inferno?
Inferno inspirované D.Alighierim bude temný surreal. Triptych z mnoha fotek, znázorňujících bolest, utrpení, ale také naději. Víc bych zatím neprozrazoval.

Jak ses dostal k té depresivní surrealistice?
Depresivní, temné a surreal téma mě napadne vždy v momentě nějaké životní peripetie. Pak se ty myšlenky snažím zpracovat, uchovat je – převést je do fotek.

Analog nebo digital?
Fotím už jen na digital, časy analogu jsem bohužel ponechal již minulosti.

Jaká kritika tě v životě posunula nejdále?
Pokaždé, když mi kamarádi řeknou, že jsem nějakou fotku odfláknul, snažím se to udělat vždy znovu a lépe. Bohužel ale přímo kritiku mi do očí nikdo neřekl nebo nenapsal. Ale uvítal bych to.

Jaké ženy se ti líbí nejvíce na fotkách a jaké v reálném životě?
Na fotky hledám ženy dle téma. Nebráním se mulatkám, štíhlým, věk roli nehraje a nejdůležitější je emoce, která by z fotky měla sršet. V reálném životě se mi líbí spíš černovlásky, zrzky, mladý… Jelikož jsem starší typ (1971) potřebuji dodat energii.

Jaký je tvůj fotografický sen? A kdybys mohl zrealizovat jakoukoli představu focení, co by to bylo?
Mám jednu jedinou fotku, kterou plánuji již mnoho let, ale zatím se to neuskutečnilo. Obsah neprozradím. Obávám se totiž, že je to tak geniální, že by mi to někdo vyfoukl.

Co říkáš na potetované modelky?
Tetování k lidem patří, nepozastavuji se nad tím. Pokud je dáma potetovaná nějak smysluplně, tak se mi to líbí. Všeho s mírou…

Ty sám máš tetování?
Mám 8 kérek. Vždy vznikly při nějakém životním přelomu. Nejraději mám své poslední z Islandu kde je vyobrazen můj životní letokruh. A poslední dobou přicházím na chuť handpoke tetování.

Pojďme se vrátit ještě k tvé tvorbě. Depresivní surreal. Trpíš ty sám depresí?
Sám nijakou duševní nemoc nemám, ale například moje bývala bohužel ano, plus k tomu tetanii a to je vražedná kombinace, která mě do určité míry ovlivnila. Získal jsem spoustu informací o léčbě, prevenci a jak s tím žít.

Kde hledáš holky na focení a kam ti můžou napsat?
Na Slovensku přes inzerát a v ČR přes přátele a holky, které jsem už fotil. Vždy slečně popíšu svou představu, pokecáme u kafe, vše probereme. Můžu říci, že mám štěstí na holky, které jsou chápavé a v pohodě. Kdo má zájem, ať mi píše na instagram.com/babu_walaga

Rozhovor monicorn.cz // Photo: dodaný archiv Alex Kiss

The post BABU WALAGA: Fotograf žijící střídavě v Košicích a Brně se zálibou v depresivním surrealu first appeared on MOMAG.

Vít Hilenka, kromě toho, že je úplný hovado, je krejčí. Lítá po světě a učí zaměstnance Levisu šít a buzeruje je, aby dodržovali standardy firmy. Jaká je dle něj ideální žena, jaká byla jeho první kérka a jaké má plány do budoucna? Dozvíte se v rozhovoru, který s ním udělala  Tereza Taišlová.

Proč zrovna šití, kde to všechno začalo, jak jsi k tomu vůbec přišel?
Vždycky jsem byl docela kreativní, a když už jsem začínal mít v Levisu po krk zákaznickýho servisu a lidí, tak přišli s projektem, kterej se jmenuje Levis Tailorshop a já si řekl, že bud´ to zkusím anebo odejdu a od tý doby se vezu. Překvapuje mě, kam až mě to dostalo, s kým vším jsem spolupracoval a na jakých projektech jsem se podílel.

Čemu dalšímu se věnuješ?
Když mi zbyde nějakej ten čas, tak se rád projedu na kole, něco vyreju do dřeva nebo lina anebo si něco rozlámu na skatu.

Buduješ svojí vlastní značku, je to tak? V jaké jsi právě teď fázi?
Trošku s tím laboruju no, funguju hlavně přes instagram, kde mě každej může najít jako tomahawk_custom_denim a celý to stojí na zakázkové customizaci vyšívání, je to jako tetovaní. Zákazník mě zkontaktuje, vymyslíme spolu návrh a já ho vyšiju. Vždycky pro mě bylo důležité aby věci co dělám a nosím měly něco navíc, něco osobitějšího a přesně to se snažím nabídnout i svým klientům. K tomu ještě pracuju s prémiovým denimem a šiju z něj kimona, zástery a vesty.

„Každej at´ si dělá co je mu po chuti, jen mi přijde úsměvný nechat si v 18 letech pohandpokovat půlku obličeje, protože „Lil Peep“.“

Jaká byla tvá první kérka?
Hehe, moje první kérka byl klasickej cliché nápis na hrudníku ”believe in yourself” byla to úplná blbost, ale naštěstí to není “only god can judge me” že jo… Neodsuzuju nic, každej at´ si dělá co je mu po chuti, jen mi přijde úsměvný nechat si v 18 letech pohandpokovat půlku obličeje, protože „Lil Peep“.

Řešíš nějakým způsobem svou osobní seberealizaci?
Snažím se dělat si plán a uspořádat si věci, jak pracovní tak osobní, ale většinou tak do týdne letí z okna.

Holky zkérovaný nebo radši ne?
Tahle otázka je těžká. Podle mě je to hrozně individuální, některým holkám sedí čistota, jiným zase kérky, každopádně ani jedno z toho není podmínka. V první řadě ve mě musí probudit ten správnej “hlad” jestli mi rozumíš.

Máš nějaký svůj ženský ideál?
Můj ideál je takovej co mě snese. Což vyžaduje velkou dávku inteligence, vtipu a tolerance.

Jakou posloucháš hudbu?
V poslední době poslouchám až překvapivě hodně rapu, jinak od Stray from the path až po Toma Pettyho, takže prakticky všechno co mi nějak dává smysl. Miluju dobrej beat, dobrej text, ale taky dobrý kytarový sólo nebo bicí, čím jsem starší, tím míň se žánrově vyhraňuji.

Co děláš ve svém volném čase a jak by vypadal tvůj ideální den?
Vstát v 11 hod., udělat si pořádný kafe, sejít se s přáteli a zajít si na oběd, něco málo ušít, vydělat peníze a dát si další kafe. Večer jít na koncert, přiopít se a padnout ve 2 ráno po držce do postele. Ráno se vzbudit a prožít další den kompletně jinak. Nemám rád stereotypy, i když jsem bohužel tak jako většina z nás jejich velkou oběti.

Máš nějaké sny nebo plány do budoucna?
Snů mám hodně, plánů už méně. Některé jsou pracovní, některé pošetilé a jiné zas absurdně romantické. S realizací těch dvou posledních mám trošku problém.

Poslední, nějaký vzkaz čtenářům?
Všem bych přál at´ dělaj co je baví a osvobozuje, neprokrastinovali s tím tak jako já a nesrali na to, měli vedle sebe svoji múzu, co jim vždycky přinese do života ten správnej drive a podporu. Protože to je podle mě právě to co lidi tím nejlepším způsobem dokáže posouvat den po dni, peace.

Photo: dodaný achiv Vít Hilenka

The post Vít Hilenka: Krejčí, který lítá po světě a učí šít zaměstnance Levisu first appeared on MOMAG.

Máš svůj styl. Jak ses k němu propracoval?
Tak předně si myslím, že jsem ještě pořád ve vývinu, a zřejmě ještě dlouho budu, tedy doufám. Je jasný jak facka, že v průběhu času, jak jsem kolem sebe viděl tintilión různých stylů a přístupů k lince nebo barvě či tématu, jsem tohle všechno do sebe nějakým způsobem sosal a podepisuje se to na tom, jakým způsobem dělám. V dětství jsem miloval komiksy Clever&Smart od Ibaneze, kde je vidět skvělá dynamická linka, a tu jsem do sebe vcucnul a prdím ji dál. Pak tu je Ashley Wood a jeho figurální neserství s čímkoliv, práce se špinavou linkou a suverenitou ve výrazu. Cítím v sobě stopy Šalamounova megapsíka Fíka, a nebojáctví se kaňek a rozpitejch tlustejch linek. A pak je tu spousta skvělých kreslířů, se kterýma jsem pracoval v DRAWcích a kteří mi taky dali něco ze sebe, nebo mě minimálně nakopávali nějakým směrem. Takže jsem dítě svýho dětství a fotrem svý kreslířský dospělosti.

V tvých kresbách je jasně vidět ona zmiňovaná dynamika, vášeň a často i penisy a kozičky, máš k tomu nějaké vysvětlení?
Chrochro. Chápeš? Jako, jsem člověk, jsem chlápek, mám v sobě od přírody zakódovaný nějaký paleo pudy a nestydím se za to, neschovávám to, pracuju s tím a to mě uspokojuje. Nemám rád lascivnost, hloupou jednoduchost. Baví mě když tam najdeš v pozadí nějakou esenci nebo rafinovanost, která to celé položí do roviny, za kterou se nemusím stydět a baví mě. Není nic krásnějšího než ženská a chlap, tak s tím pracuju. Ženskej element má spoustu skvělejch tvarů a křivek. Máš tu kozy, který mají milion tvarů a dělají různý pohyby v různým natočení těla, máš tady celou škálu bradavek, a dvorců a celý je to zamotaný do intimity a to mě prostě baví. Můžu pokračovat dál, ale je jasný o čem to u ženských je. No a pak tady máš mužskej element, máš tady svaly a šlachy, pot a páteř, kosti a pohyb a různý čůráky a žíly a tak prostě. A to všechno mě děsně baví, a uvědomuju si tu výhodu, že díky tomu, že jsem se za ty roky naučil nějak kreslit, že tohle všechno, to všechno co mě tak baví, můžu po svém uchopit a pracovat s tím tak, jak mě to baví.

„Máš tu kozy, který mají milion tvarů a dělají různý pohyby v různým natočení těla, máš tady celou škálu bradavek, a dvorců a celý je to zamotaný do intimity a to mě prostě baví.“

Začínal si v reklamce jako grafik že? Rada pro někoho kdo by to chtěl dotáhnout daleko jako ty?
Mně je trochu hloupý házet nějaký moudra, protože nemám ze sebe dojem, že bych to někam extra dotáhl. Studio ano, myslím že DRAWetc. to dotáhl nečekaně daleko, na to jakej punk to od začátku byl, ale studio je práce týmu lidí, ne jen můj. Kam to dotáhl Strejček je otázka, ALE když už, tak už, nuže důležitý bylo neohrnovat nos nad jakoukoliv prací, dělat jí co nejlíp, a hezky pomalu mluvit do telefonu, co nejhlubším hlasem… A smysl to rozhodně má, protože když si jedeš to svoje, tak tě to přece pořád baví, a pak tvoje práce přestane být prací, a děláš prostě co tě baví, a to chceš. A je jedno, jestli jsi v ČR nebo kdekoliv jinde. V naší pidirepublice máme výhodu, že tu spouta věcí ještě není a není tím pádem takový problém se prosadit, a navíc tu každý každého zná, což přináší spoustu možností a pomoci ze všech stran a samozřejmě to znamená i to, že někoho naštvete a zavřete si dvířka na mnoha místech… Ale stačí jet věci férově, lidi se to dozví a pak není na tý vaší cestě místo pro záseky.

Máš taky kérky a o tom MOmag je. Takže kolik jich máš a co tam máš?
Mám zkérovanej bicep s na pravý ruce, pravý předloktí, a oba boky. Všechno jsou to jakési záznamy z dané doby kdy to vzniklo, beru to jako jakési mementa a kresby se kterýma já můžu vést privátní dialog, protože jen já vím přesně proč to vzniklo a co to znamená. Všechno si to kreslím sám a dokonce mě Peter Bobek, který se o mě tatérsky stará, nechal, abych si boky zkusil sám vybarvit, což byl dobrej hell, ale sem rád, že jsme si to v tom rituálu zkusil. Co mám na rukách a bocích vykérovaný je jedno, protože to sice nějak můžu popsat, ale bez znalostí kontextu jsou to jen nějakým rukopisem dělaný nějaký obrázky.

A co kdyby po tobě chtěl někdo návrh na kérku, bylo by to drahé?
No tak občas někomu něco nakreslím, ale nedoporučuju to, protože toho mám hodně a neumím věci odevzdávat včas, takže se mnou je to vždy běh na dlouhou trať. Ale když už tedy něco kreslím, tak to dělám jen pro lidi který znám a mám je rád, a pak to dělám za symbolickou částku, abych si koupil haribo bonbóny za odměnu, nebo klidně i zadarmiko.

Co pokérovaný holky – lepší než nepokérovaný?
Já tohle vůbec neřeším, nebo tedy v mém osobním životě nehrála pokérovanost vůbec žádnou roli. Je fakt, že když se nad tím zamyslím, tak vlastně všechny moje partnerky za posledních 15 let byly pokérovaný, ale to je otázka spíš toho, v jaký společnosti se pohybuju. A kolem mě je drtivá většina lidí nějakým způsobem kreativní a tam to jde s tou kérkou ruku v ruce. Je pravda, že kérka někdy může dotvořit vizuální stránku holky/chlápka a třeba tam pinknout nějaký element nebo nuanci která mě baví, a přidá na atraktivitě, ale taky kolem sebe vidím hodně případů kdy je kérka tak blbá, že mi třeba i dopředu řekne o dotyčném něco nelichotivýho.

„Kulervoucích ilustrátorů je jak šafránu“

Pořádáš RAW. Představíš lidem, kteří RAW neznají, o co jde?
RAW aka Raw Art Wrestling je soutěž pro kreslící lidi, a celé tohle mecheché sledujou z pod pódia lidi, které to baví a učí se třeba i nějaké nové pracovní kreslířské postupy. Máme vedle sebe dva principy – jeden analogový, špinavý od barev a plný zaschlých štětců a princip digitální, s tuny různých stop štětců, s neomezeným barevným spektrem a možností kombinace různých programů a tedy i pracovních postupů a výsledků. Takže digitální artista kreslí s analogovým špindírou, improvizují na téma, které jim porota vyprskne na papír těsně před začátkem a z toho vyleze ultrakorunovaný vítěz, PÁN VŠECH ŠTĚTEČKŮ!!! Tedy PVŠ alias RAW máster!

Je v ČR hodně dobrých kreslířů?
Myslím, že ano. Dobrých je nás tu hodně, skvělých je už méně a kulervoucích je jak šafránu. Myslím, že z důvodu čtyřiceti let absence komerčního ilustrátorského trhu tu chybí hned dvě generace skvělých kreslířů a nová teď teprve vzniká. A i to je důvod, proč u nás není moc vysoká úroveň konkurence a bez konkurence co by tě hnala k lepším výkonům se ta česká úroveň kreslení nedá úplně srovnávat s Francií, Belgií, Velkou Británií a tak vůbec. Ale to se teď mění, děsně rychle a je to děsně vidět a mě to děsně baví pozorovat a být u toho.

A co vše ty tedy vlastně jsi? Ilustrátor, majitel Drawetc, RAW pořadatel a dál?
Tak předně jsem syn svého otce, kluk z ulice,  kluk z dělnický rodiny. Tohle mám celej život před očima a dost mi to pomohlo si udržovat nosánek v rozumný výšce. Spíš než ilustrátor si připadám jako kreslíř, cítím v tom rozdíl. Majitel DRAWců samozřejmě jsem a vím moc dobře, jaký benefity mi to teď po letech dřiny přináší a vážím si toho. Idea maker, hamaker a žrout jiker, tedy kaviáru ejkej, rozhodně jsem. Lepší slovo je možná snílek nebo fantasta. A to je důvod proč jsem si jistej, že mě čeká ještě hodně novýho, a nejlepší na tom je, že nikdo neví, co to bude.

Co rád posloucháš?
Věci které mě baví a je jedno, co je to za styl. Elektroniku, ambient, Boards of Canada, Com Truise, Tycho, nebo ocelovější Arca, zlámanej Goldie. Kývu se při práci do rytmu Busta Rhymes, Apollo Brown, Tribe Called Quest, Asap Mob bo Asap Ferg či Waldo. Bručim si rád se Shabazz palaces, Tribe Called Red, Playboi Carti nebo Jonwayne.

Co miluješ na ženskejch?
Trčící bradavky. A pak všechno to bla bla bla mozek, bla bla bla osobnost, bla bla bla a taky bla.

Co nesnášíš na ženskejch?
Nevím o ničem, co by mi vadilo a bylo to výhradně z ženskýho světa. Nemám rád lacinost a lascivnost, nemám rád hloupost a hrubiánství. Je obecně spousta věcí co nemám rád, ale nic z toho není výhradně ženská věc. Ale nesnáším, když se ženský perou, tohle klidně nechte na nás, my to potřebujeme víc než vy, umíme to prodat tak, že se na to dá koukat, a navíc pak spolu umíme zajít na pivo a říct si “do smrti dobrý, pěkně si mi jí natách” a to vy neumíte.

Co by bylo na ideálním obraze?
Ženská s chlapem, obraný na dřeň a plný příběhů, který bych hltal.

A poslední otázka, protože z tvých odpovědí už padám smíchy pod stůl… Nějaký vzory máš?
Mám vitiligo, a to mi z bílejch fleků dělá vzory po těle. Někde míň a někde víc.

The post Vladimír Strejček: „Kulervoucích ilustrátorů je jak šafránu“ first appeared on MOMAG.

Photos: Greta Blumajerová || Redaktorka: Monika Aron

Ačkoli bych tento rozhovor chtěla vést spíše o tobě a tvých názorech, tak stejně mi to nedá – kdybys měl představit tvou tvorbu lidem, kteří tě neznají?
Současnej výtvarnej umělec. Jinak je moje tvorba tak široká a košatá, že nejde jen tak popsat. Někteří lidé si mě možná spojí s Mickey Mouse rukou, s růžovou barvou a s pastelovejma barvama obecně, ale to je opravdu jen okraj a nevyjadřuje to vůbec mou tvorbu a nechci, abych byl vnímán jen takto. Asi je prostě potřeba se víc podívat na historii mé práce.

A co ty jako člověk, jaký jsi?
Nechci znít egoisticky, takže na to neodpovím. Vím o svých dobrých a špatných vlastnostech, ale mluvit o nich mi přijde naprosto bizarní a pro mě nepřekonatelný.

Mně to nepřijde egoistický. Média můžou dělat nějaký obrázek a mě i čtenáře zajímá skutečnost.
Ať si každý myslí co chce. Celej ten klíč je o tom zabývat se sám sebou a neřešit okolí. Samozřejmě je to někdy složitý, ale je to jediný způsob jak lze dosáhnout úspěchu. Já jsem se nedávno dozvěděl od jedné nejmenovaný redaktorky, která mě, chudák, úplně nenávidí, že nemám žádnou sebereflexi. To je prostě naprosto absurdní. Rád mluvím o své práci o svém životě, ale sám sebe nebudu popisovat, protože by to byla klišé. Nikdy ode mě neuslyšíš něco jako „Dělej to srdcem, dělej, co chceš a dosáhneš toho“, to je prostě shit, kterému nemůžou lidi věřit. Já můžu zcela upřímně říct, že bohužel příroda nenaděluje stejně a pokud si někdo myslí, že něčeho dosáhne jen proto, že bude strašně chtít, tak to není pravda. Pak by lidi byli jen frustrovaný a nasraný na celej svět, že to nevyšlo a že nepřichází odměna za to, že to dělali srdcem. Já každý ráno děkuji za to, že mi to vyšlo, ale nemám na to žádnej návod. Svět je ošklivý a tvrdý místo, bohužel.

„Každý ráno děkuji za to, že mi to vyšlo!“

Chybí ti graffiti?
Absolutně. Zůstane vždycky v mém srdci a je to něco, za co se nestydím. Naopak. A líbí se mi, jak je to v současnosti nastavený – jak je to progresivní – jak ty lidi, tak to, jak je graffiti vnímaný. Prostě to nezatuchlo a české graffiti sleduje linku světových trendů a vydalo se to správným směrem. A jsem rád, že jsem byl na začátku, když se vytvářelo to podhoubí a vidím, jak se to vyvíjelo. To co dělám teď, je úplně jiná kategorie a jiní lidé. Umělci jsou jiní lidé než writeři. Svět umění nese svá specifika – kurátoři, galerie, sběratelé a těch se graffiti vůbec netýká. Jsou to dva odlišné světy.

Splnil si tedy svůj dětský sen?
Byl jsem výtvarně aktivní od útlého mládí. Určitě když jsem ve třinácti maloval zátiší, tak jsem si neříkal, že budu malíř.

Děláš věci na zakázku nebo jedeš „jen“ to, co chceš ty sám?
Dělám věci na zakázku, ale dělám jen svou tvorbu. Jde o to, že prostě dělám jen svou tvorbu a to se někomu líbí anebo ne. Ale nedělám podle nějakého zadání. Občas se stane, že přijde nějaký klient, a těch nabídek je mnoho, ale většinou drtinu odmítám. Bavíme se tak o 99% zakázek, které odmítám, protože jsou to pro mě nereálný věci. To 1% dotáhnu, protože tam je mnoho motivací, proč to dělám. Vyplatí se mi dělat svoje volný věci, než se trápit na nějaké komerční zakázce za pár korun. Můj čas je prostě drahej. Dobrá motivace je pro mě taky to, když si můžu vyzkoušet nějaký produkt, který je nějakým způsobem zajímaví a má to třeba i nějaký mezinárodní přesah.

Takže prostě nemůže někdo přijít a říct „Hele my chceme na ponožky udělat tohle a tohle a zaplatíme vám za to“?
Ne, to vůbec nepřichází v úvahu. To se týká jakékoli spolupráce a to říkám všem klientům, buď chcete Pastu Onera a spojit značku se mnou, nebo chcete nějakého ilustrátora, co vás bude stát setinu toho, co já. A to je diametrálně odlišný.

Jsi na volné noze. Můžeš mi prosím říct recept na prokrastinaci?
No to je těžký, musíš furt jet, to je jediná rada. Pro mě už není prostor pro nějakou prokrastinaci. Každý den jedu nanovo, nepřemýšlím o tom, že bych měl nějaký jistoty, že bych měl něco už daného, absolutně ne. To je jedinej recept. Ani ne tak na úspěch jako spíš na fungujícího člověka, který chce něco dělat. Ale i když někdo bude dřít, automaticky to neznamená, že bude úspěšnej. Bohužel mám pocit, že hodně dnešních mladých lidí je frustrovaných, protože jsou pod neustálým tlakem dnešní společnosti na úspěch, což často vede ale spíš k demotivaci. Můžeš bejt šťastnej i v kanclu, kde si jedeš od do a po práci jdeš s kámošema nebo domů za rodinou. Nebo jsi na volný noze a jsi sám sobě pánem, ale musíš bejt tvrdej.

Ono to bude asi tak, že si dnešní generace neváží toho, co vše máme…
Já jsem dítě svobody. Dítě devadesátek. Nikdy nedokážu být dostatečně vděčnej za to, co nám naši rodiče připravili za příležitosti a možnosti, a je mojí povinností to vše maximálně využít. Protože byli lidé, kteří za to léta trpěli v komunistických vězeních a zpochybňovat to a tvářit se, že to je všechno vlastně špatně, mi přijde fakt smutný. Samozřejmě musíme v současnosti rozdělovat několik věcí, jako jsou ekologický tendence, sociální rovnost a nějaká spravedlnost společnosti. Všechny tyhle věci jsou mi blízký a snažím se být v těchto věcech aktivní. Podporuju celou řadu charit, kterým ročně vydělám okolo 1,3 milionu korun. Co se týče ekologie, snažím se zachovávat co nejmenší ekologickou stopu ve všech oblastech své běžný činnosti ať už v soukromí nebo v práci.

„Netřídit mi přijde větší prasárna, než si kupovat něco v plastovym obalu.“

Ekologie, to je žhavé téma dnešní doby – a já za tebou přijdu na rozhovor s plastovou lahví…
V pohodě, já piju běžně z plastovejch lahví. Já nemám problém v našich podmínkách spotřebovat plast. To je další věc. Tady se začínaj vymývat nějaký brčka… To je absurdní. My žijeme ve společnosti, která je schopna recyklovat 90% svého odpadu. Netřídit mi přijde větší prasárna než si kupovat vodu v petce.

Byla jsem v Nepálu a tam jsem viděla ten problém plastu, takže vidím ten rozdíl tady v ČR…
Jasně, ale to je jejich bordel, ne náš. Respektive takhle – my jezdíme na dovolený na posraný smradlavý Bali, kde se chlastá z kokosových ořechů plastovým brčkem, který tam pak někde zůstane a jelikož je to nevyvinutá společnost, nemají ani mechanismy ani sociálně ekologický cítění tu přírodu chránit. My tu máme na každém rohu kontejner a máme tady třídírny odpadu a dokážeme vše zpracovat. To že je někdo prase a dá do směsnýho odpadu igelitový pytle, které se nerozkládají, tak to je věc druhá. Rozhodně ale odmítám nahrazování nebo nějaký fanatický vytlačování plastu z naší společnosti. Je to prostě materiál, který používáme a umíme s ním zacházet – vyrábět ho i recyklovat. Já vůbec nerozumím tomu, proč bych měl přestat používat plastový brčko. Chápu, že někde v pralese to nejsou schopni zpracovat a končí to v řece anebo v moři. A jasně, že mě to trápí, ale to je problém těch, co si tam jedou válet šunky za deset korun za den a fotí se s tím na instagram a je zhrozenej z pláže plný plastů – ale to jsou jeho plasty a těch co to na těchto pětikorunovejch zájezdech vygenerovali. Ať si příště zaplatí za sto litrů na týden resort, kam ho odvezou a tam bude pít vše ze skla a plastu uvidí minimum. A to minimum toho plastu, který tam uvidí, tak ten resort má vlastní mechanismy a prostředky na recyklování. Takže ať se lidi chovaj hlavně ekologicky, když jedou na dovolenou. Vlna neplastování v našich podmínkách mi ale přijde absurdní. Snižování spotřeby plastu určitě ano, snižování emise aut určitě ano, ale fanatický neplastování a podobný aktivity mi přijdou absurdní. Líbí se mi, že třeba jsou už krámy, kde můžeš přijít s vlastním pytlíkem nebo se sklenicí a nabrat si luštěniny, rýži nebo čočku. To je super. Je to přínosný. Ale zfanatizovaný kavárny, kde ti daj kafe do papírovýho kelímku, z kterýho se nedá pít, nebo do drinku papírový brčko, co se ti za 5 minut rozloží, to přece nejde. Nebo pít z nějakého kovového brčka vymytého – to je šílený!

Chápu.. Tak z jiného koutku, to bychom mohli řešit dlouho… V nějakém rozhovoru jsi zmínil, že máš bipolární poruchu…
U mě je to lehčí forma… Prostě se střídají výrazný vlny euforie a pak úpadku. Já jsem se to naučil rozpoznávat a naučil se s tím pracovat. Někdy je ten propad endorfinu dost velkej a nedá se moc fungovat a tam by lidi měli vyhledat odbornou pomoc. Já žádný prášky neberu a jsme za to rád. Ale kdo s tím má výrazný problémy, určitě bych to nepodceňoval a brát například antidepresiva není nic špatného. Ale zase na druhou stranu mi přijde, že v dnešní době trpí „depkama“ právě mnoho mladých, který maj všechno, a ve většině případů to nejsou zas tak závažné problémy, jen to doktoři předepisujou jako na běžícím pásu. Musíš se prostě naučit být šťastný. Není to věc, kterou v sobě mám automaticky, a lidi jsou přesvědčený, že bejt šťastnej je něco normálního a přirozenýho, ale není to tak. Není to automatický. Není to něco, co máme daného od rána do večera. Musíme se to učit celej život. Učit se vnímat okamžiky štěstí. Třeba i to, že venku vyjde sluníčko. A to si hodně lidí neuvědomuje a pak právě přijdou ty pocity zmaru. Bejt šťastnej je vlastně štěstí, něco co musíme najít a naučit se vnímat a nepropadat hned pseudodepresím.

Co posloucháš za hudbu? Oblíbení interpreti?
Poslouchám hiphop. Ale dřív jsem jako technař jezdil na louky, takže i k elektronické hudbě mám vztah, ale teď jedu hlavně black music. Takže od Kanye Westa, Trawisse Scotta, Kid Cudi až po Usaty. Musím ale říct, že mě do jisté míry baví ta trapová vlna, co teď jede. Zní to fresh, jen je blbý, že se to za chvíli sleje v jeden monotónní track. Mně se to hrozně rychle oposlouchá. Ta současná frekvence toho vydávání mi přijde fakt zběsilá. Ale ono to odpovídá tomu žánru, protože je strašně dobře konzumovatelný. A tím to vůbec nezlehčuji nebo nezpochybňuji.

A můžeš zmínit někoho z české scény?
Je tu spousta věcí co mě baví, ale konkrétně nikoho nezmíním, protože se může stát, že teď někdo udělá něco, co mě nadchne, ale za půl roku udělají něco, co mě nebaví nebo co mi přijde jako krok do prdele. Samozřejmě že se třeba potkávám s lidmi z BiggBoss labelu a je to logický, protože jsem s klukama vyrůstal.

MOmag je o kérkách. Co vše máš vytetovaného?
Všechny kérky mi dělal Lukáš Poláček. Nedovedu si představit, že bych se svěřil do rukou někomu jinému a to z toho důvodu, že vím, co přesně chci a chci člověka, který je ochotnej přistoupit na to, že není v tu chvíli kreativec, ale technickej pracovník, co mi vytetuje přesně to, co chci a jak to chci. Čistá drobná linka. Prostě chci, aby kérky se mnou stárly v klidu, abych to měl čistý, přesný. První kérku jsem měl až ve třiceti a byl to Tom na jedno lýtko a Jerry na druhé lýtko. Určitě chci mít samolepky po celých rukách – ne rukávy – celé ruce jo, ale ne sjednotit to do jednoho rukávu. Líbí se mi jednotlivý kérky. A připravuji si dopředu, co chci na sobě mít. A pak to nechám třeba 3 roky být, a pokud i za tři roky zjistím, že tu věc chci mít vytetovanou tak do toho jdu. Specifickou kategorií pro mě je tetování obličeje, které se nám tady rozmohlo teď. (smích). Jako ono to je cool a vypadá to zajímavě, ale já si vždycky kladu otázku „Ty vole co ty kluci budou dělat, až jim fakt bude šedesát a ono jim jednou šedesát bude a ať nepočítají s tím, že budou dělat to, co dělaj teď“. Když budou mít štěstí, tak budou dělat alespoň něco, co je příbuzné tomu, co dělají teď. A to neřeším tatéry, který můžou tetovat, dokud se jim neklepou ruce samozřejmě. Takže ať si každý dělá to, co chce, ale společnost prostě podle mě nikdy nebude natolik vyzrálá na tohle. Vždycky budou předsudky. Já nejsem zastáncem že to, jak vypadáme by mělo určovat, jaký jsme nebo s kým se budu bavit nebo s kým budu pracovat, ale prostě ve společnosti to roli hraje.

„Lidi jsou přesvědčený, že bejt šťastnej je něco normálního a přirozenýho, ale není to tak. Není to automatický.“

Kdyby od tebe někdo chtěl návrh na kérku?
Hele, to asi ne. Mě děsí to, že by moje práce na někom byla permanentně. Nejsem naštvanej, lichotí mi to, ale nechci za to cejtit tu zodpovědnost. Přijde mi to ujetý a odmítl jsem už řadu poptávek na kérku. Prostě ze zásady ne. Když to někdo udělá bez mého vědomí, já ho rozhodně nebudu nikde tahat po soudech, to není můj styl a je mi to buřt, ale nebudu to podporovat.

A co potetovaný holky?
Mám k tomu zvláštní vztah. Moje současná přítelkyně nemá kérky, je mulatka, takže tam ty kérky fungujou stejně trochu jinak. Rozhodně mi tetování na holkách nevadí, spíš se mi líbí, ale vyloženě to nevyhledávám. Ale baví mě tahle barevná společnost a obecně celá tahle subkultura. Časem možná budou ale víc zajímavý holky, který potetovaný nebudou, protože možná za chvíli budou potetovaný všechny. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si třeba u holek zvykl na potetovaný prsty, teď mi to ale přijde normální, zvlášť tady v Praze.

A chodíš se taky někam bavit?
No do klubů jsem přestal chodit úplně. Jsem člověk, co se snaží neobtěžovat své okolí a na tom si zakládám. Nikam se necpu, na nikoho nemávám, nehulákám. Rád si sednu k baru, kde si v klidu pokecám s barmanem a nemusím po někom hulákat a přetahovat se kdo je na řadě. Jako občas zajdu někam na koncert si to užít, není to tak, že by mě lidi srali úplně, ale jde mi o osobní pohodu a klid. Ideální večer pro mě je s kámošem a si sednout do normální hospody kde mají normální pivo a sedět u piva a povídat si. To je ideální večer. Já se i dost zajímám o historii pražských hospod, takže i z toho důvodu mám ty hospody rád. To mě fakt baví. Ale musím si to dávkovat pomálu. Protože já když teď půjdu na pivo, tak se vrátím až v červnu (poznámka: rozhovor dělaný v únoru)

A co k pivku? Co veg trend?
Jsem všežravec. Dnes tu teda zrovna mám vegg oběd, ale nevyhýbám se živočišným produktům. V týdnu, když si chci ulevit, tak si rád dám něco bezmasého, protože se po tom cítím lehčí a to mi vyhovuje. Určitě neobědvám bůček, ale dám si ho třeba o víkendu v dobré hospodě. Vegetariánství pro mě není téma. Rozumím těm argumentům, ale neřešil bych to.

Ještě bych se chtěla na závěr vrátit k té charitě… Něco jsem zahlédla na instagramu, ale jinak o tom moc nepíšeš…
Leta jsem o charitě nemluvil a dělal jsem ji, protože mi přijde zvrácený dělat charitu a pak o tom žvanit. Ale prostě jsem se stal veřejnou osobou a zjistil jsem, že některý lidi v té společnosti na mě koukají jako na nějakého úplného magora, co jede nekompromisně nějakou kariéru na sebe a mě to začalo prostě srát. Tohle když slyším, tak se mi splašej kladiva jako! Já tím trávím tolik času a věnoval jsem na charitu tolik věcí, že to drtivá většina lidí neudělá za celý svůj život. Podporuji například Amnesty International, Terezu Maxovou, ale přispívám i na menší konkrétní nadace a projekty. Hodně často se to týká práce s dětma, například caballinus.cz, což je konkrétní spolek se zaměřením na hippoterapii pro děti s pohybovými vadami nebo i s psychickými problémy. A dělám to proto, že chci a přijde mi to správný. Ne proto, abych byl cool a proto jsem o tom nikdy moc nemluvil. Je to to nejjednodušší co můžu z mé pozice udělat – věnovat dílo, které pak třeba v aukci generuje peníze a jiným způsobem se podílet na kampani a pomoci. Například teď běží kampaň, co jsem nakreslil pro Nadace naše dítě.

The post PASTA ONER: Na skok u Pasty v ateliéru first appeared on MOMAG.

Redaktorka: Yulia | Photo: František Birnbaum
Modelky: Petra Kasl | MOgirl Mallghareth | DOPE | Yulia | MOgirl CINDER TER | MOgirl Kristýna | MOgirl NIKOL | MOgirl MEGGIPřed hlubším zanořením do problematiky byla potřeba se o tom něco málo dozvědět. Historie mě překvapila víc, než jsem čekala. Nikdy mě nenapadlo, že „cirkus“ muže sahat až k antice a už vůbec ne, že za svůj název vděčí právě Římanům. Cirkusem označovali oválnou otevřenou stavbu připomínající dnešní hipodrom, který měl ale pramálo společného s cirkusy, jak je známe dnes. Odehrávali se tam převážně závody na koních nebo povozech, zápasy gladiátorů, které mimochodem jen zřídka končili smrtí. Nás ale určitě bude víc zajímat současnost, a to konkrétně Česka republika.

Davide, zdravím Vás. Mám řadu otázek, které mě tíží, začnu proto zlehka: Kolik máme v ČR cirkusů?
Dobrý den, Yulie. Podle informací, které jsme vyčetli z různých dokumentů Krajských veterinárních správ, kočovalo loni po České republice 21 cirkusů, přičemž 15 z nich využívalo některé z volně žijících druhů zvířat.

A kolik zvířat v těch cirkusech celkem je?
Oficiální evidence zvířat v cirkusech bohužel neexistuje, nicméně z jednotlivých „Oznámení o konání veřejného vystoupení“ jsme se dopočítali cca 600 jedinců, z toho bezmála 130 zástupců volně žijících druhů.

No a co podmínky? Myslíte, že se dají přizpůsobit potřebám zvířat?
Co se týče podmínek, v jakých žijí, ty sice až na výjimky odpovídají české legislativě, nicméně podle mnoha odborných studií v žádném případě nejsou a nikdy ani nemohou být dostatečné pro důstojný život těchto tvorů.

O zákaz drezury jakých zvířat by se jednalo?
Naším cílem je prosazení zákazu vztahujícího se na všechny volně žijící druhy zvířat. Z českých cirkusů se jedná například o slony, medvědy, tygry, lvy, zebry nebo krokodýly.

Hodně lidí si mysli, že nemáte vyřešenou otázku, kam všechna zvířata budou následně umístěna, je to pravda?
V rámci našich připomínek k novele zákona jsme navrhli tříleté přechodné období (do ledna 2022), během kterého by cirkusy sice nadále mohly vykonávat své aktivity jako v současnosti, zároveň by se však musely připravit na ukončení drezury a kočování s těmito zvířaty.

Jo, takže to nebude „střih“ a konec. Ale co se stane po vypršení té tříleté lhůty?
Nevidíme důvod, aby si cirkusy po této lhůtě nemohly svá zvířata ponechat, pokud do té doby zajistí svým zvířatům odpovídající podmínky, které se podle platné legislativy budou vyžadovat i po jiných typech chovů. Jiří Berousek mladší se ostatně nechal slyšet, že se svou rodinou staví zábavní park. V něm by tedy přinejmenším jeho zvířata mohla najít nový domov bez drezury a kočování.

Setkala jsem se s mnoha názory ohledně cirkusu. Jeden z nich mě zarazil. Cituji „Seberou jím zvířata a veškeré cirkusy zaniknou!“

Rozhodně není naším záměrem cirkusům zvířata brát, nicméně v případě, že nebudou schopny odpovídající podmínky zajistit, pak by měl zakročit stát a zvířata z nevhodných chovů přemístit do azylů buďto v zahraničí, nebo do potenciálně nově vzniklého útočiště na území ČR. Navíc cirkusy nestojí jen na představení zvířat, ale jsou zde i artisté, klauni a další umělci.

Dobře… trochu jste uspokojil mou zvědavost. Dáme si odpočinkovou otázku: V jakém stádiu je vlastně celá kampaň?
Kampaň Cirkusy bez zvířat letos po dlouhých letech opět vstoupila do horké fáze a exponenciálně graduje. Ministerstvo zemědělství nyní vypořádává připomínky, které jsme za Svobodu zvířat spolu s dalšími organizacemi na ochranu zvířat k této záležitosti podali. 19. října tento resort vydal zprávu o zvažovaném plošném zákazu drezury a vystupování všech zvířat v cirkusech, což vedlo k obrovskému mediálnímu ohlasu.

Různá vyjádření k tomu čtu každou chvíli od odborníků i laiků. Dokonce i já jsem se párkrát chytla s lidmi v komentářích. Kolik vlastně vůbec je potřeba podpisů?
Právně stanovená hranice neexistuje, nicméně čím více lidí projeví podpisem svůj odmítavý postoj k držení a drezuře zvířat v cirkusech, tím větší vyjednávací váhu pak petice bude mít v komunikaci s politiky.

Do kdy je možné, petici ještě podpořit?
Sbírat podpisy budeme určitě ještě do prvního čtení zákona v Poslanecké sněmovně, které pravděpodobně proběhne v nejbližší době.

Asi to nebude tak jednoduchá práce, jak se může zdát na první pohled. S jakými překážkami jste se již setkali?
Pochopitelnou překážkou, se kterou se však muselo počítat, je tlak ze strany cirkusů se zvířaty. Ty se v boji o zachování svého byznysu ve stávající podobě často uchylují k přinejmenším zavádějícím a zcestným tvrzením. Často například tvrdí, že nám nejde o zvířata a pouze nám vadí oni jako komedianti. To je samozřejmě nesmysl – my naopak kvalitní artistická představení a všechna dobrovolná vystoupení lidských umělců v cirkusech dokážeme ocenit, ale nechceme zde již vídat volně žijící, jak my zkráceně říkáme divoká, zvířata jako rukojmí tohoto průmyslu.

Já tady vidím ještě jednu, a podle mě, dost velkou překážku. Spoustu lidi vnímá zvířata v cirkusu jako tradici a nechtějí se toho vzdát. Co myslíte, že by pomohlo tohle dogma změnit?

Cirkusy nepochybně jsou součástí české historie a mají v ní své nezadatelné místo. Nicméně stejně jako všechny kulturní prvky, i obsah jejich představení se postupně vyvíjí a podléhá měnícímu se etickému postoji společnosti. Dříve byly součástí cirkusů představení vousatých žen nebo znetvořených lidí, což nám dnes přijde naprosto nepřijatelné. Podobně pak medvědi na koloběžce a sloni nuceni ke stojkám možná byli v pořádku optikou první poloviny 20. století, ale rozhodně už ne ve století jednadvacátém.

Možná se budu trochu opakovat, ale jak tuto kampaň vnímají běžní lidé?
Ačkoliv se více setkáváme s pozitivními ohlasy, pravdou je, že reakce veřejnosti jsou jednak vyostřené a navíc mnohdy velmi protichůdné. Na jedné straně jsou lidé, kteří podobně jako my vnímají drezuru volně žijících zvířat a jejich držení v cirkusových podmínkách jako neetický přežitek dob minulých. Podle průzkumu veřejného mínění od agentury Focus ze září tohoto roku se jedná téměř o tři čtvrtiny české společnosti. Naopak druhý tábor pak reprezentují ti, kteří se ohánějí cirkusovou tradicí a naši činnost berou jako zásah do podnikání. Je však třeba si uvědomit, že ne vždy lze nechat řešení nějaké záležitosti jen na tržních mechanismech v podobě nabídky a poptávky.

A vidíte nějaký společný dialog mezi vámi a cirkusy?
Ačkoliv se mnoho zástupců cirkusů ohání tím, že jsou ochotni pracovat na zlepšení podmínek jejich zvířat a zpřísňovat legislativu v této oblasti, z našeho pohledu se jedná pouze o kosmetické úpravy. – a dodává, – Větší klece nebo méně časté transporty skutečně nijak neřeší podstatu problému. Tou je totiž využívání volně žijících druhů zvířat k drezuře a jejich držení v nedůstojných podmínkách po celou dobu jejich života, a to vše jen za účelem chvilkového pobavení návštěvníků cirkusů. V tomto ohledu se tedy rozhodně neshodneme.

Další téma, které mi zvedá tepovou frekvenci, byla kauza ohledně tygrů na kůži, která dle mého názoru, vyšuměla příliš rychle. Jaký máte na to názor Vy?
Vedle šokování značné části veřejnosti bylo reakcí na kauzu mimo jiné i vyjádření Ministerstva zemědělství o zamýšleném zpřísnění podmínek pro soukromý chov velkých šelem. Tento krok jsme ostatně v naší výzvě ministrovi podpořili a vyzvali jej i k zákazu drezury a vystupování divokých zvířat v cirkusech.

Poslední otázka na závěr: Na jaké další kauzy se chcete v budoucnu zaměřit?
V současnosti se plně soustředíme na kampaň Cirkusy bez zvířat a další kroky Svobody zvířat se nedají předjímat. Dlouhodobě ale běží i další kampaně jako například proti laboratornímu testování na zvířatech, která se v budoucnu může stát naší ústřední aktivitou.

www.cirkusybezzvirat.cz

The post ROZHOVOR: Cirkusy bez zvířat first appeared on MOMAG.

5 slov, která vystihují tvou tvorbu: Fucking new fresh rap music

Co jsi dělala, než ses dostala k hudbě?
Po studiu na vysoké škole jsem nastoupila na Akademii věd jako manažer projektů a grantů. Moje další zaměstnání bylo na Krajském úřadě Středočeského kraje v Praze, kde jsem působila jako šéfka kanceláře hejtmana a poslední 3 roky jsem byla na Ministerstvu vnitra jako ředitelka odboru kabinetu ministra. Takže profesně se dá říci, že jsem byla státní úřednice.

A jak ses dostala k hudbě?
K hudbě mě přivedl Dj Diskoték z Brna. Rok a půl zpátky se rozhodoval, zda mi k narozeninám jako dárek pořídí stolní fotbal nebo controller. A nakonec se rozhodl pro controller a to byl hlavní spouštěcí mechanismus pro moje hraní. S oblibou to on sám dnes hodnotí jako butterfly effect. Něco tak malého jako je darování controlleru Angelice (myšleno motýlí křídla), může v konečném důsledku vyvolat tajfun v podobě z úřední kanceláře rovnou za dj pult. O hudbu jsem se vždy zajímala, ať to byla hudba 80`s nebo 90`s let, ale rap je samozřejmě základ, ten mě baví ze všeho nejvíc. No a potom je to rapová kultura, ve které se pohybuji a mám v ní  mnoho kamarádů a známých.

Bylo hodně těžké se vše naučit?
Podle mě je každá nová činnost z počátku těžká. Jestli se učíš na státní zkoušky, na hudební nástroj nebo jazyky, tak vždy je to ze začátku dřina. A když se to potká s chtíčem, houževnatostí a pílí, tak přijde moment, kdy člověk na sobě cítí progres.  Z vlastní zkušenosti vím, že pokud dělám něco, co mne baví jako je djing a těší mě to, tak cesta k poznání a nauce je mnohem snazší a jednodušší. Plus je potřeba mít pro to trochu vlohy nebo talent.

Jaký byl tvůj první set? Pamatuješ?
Můj první set byl geniální, už jen z toho důvodu, že je tam doposud jeden z mých nejoblíbenějších tracků od XXTentacion Look at me!

Kolik ženských djek je – myslím těch dobrých – a jak se na to lidi koukají, neříká se, že to dělají, jen aby se líbily?
Nechci hodnotit, kdo je u nás dobrá a kdo špatná djka. V Čechách jich je určitě několik a všechny je ani neznám. Popravdě to ani nesleduji. Pokud má někdo svůj osobitý styl a dobrou selekci tracků, tak si svoje posluchače a fans najde celkem snadno. No, a pokud se někdo věnuje djingu jenom jako zástěrka pro seznamování, tak je to přinejmenším vtipné.

Čím jsi tedy jiná než jiné djky?
Těžko se mi odpovídá na tuto otázku. To by měli zhodnotit asi ostatní, v čem se odlišuji. Podle mě, selekcí tracků a osobností. Jsem hypebeast žijící v Čechách. A je to venku!

Co posloucháš, kde čerpáš inspiraci?
Hodně sleduji novou rapovou hudbu, hlavně ze zahraničí. Většinou ve mě hudba musí vyvolat určité emoce, abych věděla, že si mi to líbí. Při výběru hudby dávám na svůj instinkt a vlastní vkus. Občas si udělám vlastní mixy a devizou toho je, že jsou jen z aktuálních rapových tracků.  Pro mě je track měsíc starý už natolik neaktuální, že ho na shows z tohoto důvodu nepouštím. Denně vychází kvantum kvalitní skvělé hudby a mě by bylo líto, to lidem na shows nepouštět a neukazovat jim třeba nové neobjevené a ne tolik známé tracky.

Co jsi poslouchala jako teen za hudbu?
Jako malá jsem po vzoru rodičů poslouchala zahraniční hudbu typu STING, MADONNA, Eurythmics, Haddaaway. V osmdesátých a devadesátých letech to byla tehdy populární moderní hudba. Vzpomínám si, jak si rodiče koupili první hi-fi věž na cd a každou sobotu ráno u nás doma hrála hudba. Bylo to moc fajn. Moderní a fresh. Jako teen jsem poslouchala klasické rnb a hip-hop. Třeba EPMD, NAS, Puf Diddy, Notourious BIG, Destinys Child, G-Unit, Big Punisher a takhle bych mohla jmenovat do nekonečna.

S kým jsi už spolupracovala a co chystáš?
Máme za sebou Husky Tour s Maniakem. Po celou dobu působení jako djane jsem měla tu čest zahrát si na akcích se S. Barracudou, Mc Geyem, Yzomandiasem, Calinem a samozřejmě s celou crew PSH.

Jsi tedy první biggboss girl?
Ano, jsem první žena v biggboss labelu jako dj. Je to pro mě čest být členem této legendární crew. Moc si toho vážím, že mě kluci vzali mezi sebe. Možná jsem původně zapomněla zmínit, že mezi hudbou, kterou jsem jako teen poslouchala, byli i PSH.  Třeba Orionovo Teritorium miluju nebo track Praha. Vladimír518, Mike-T jsou skvělí!

A jak ses dostala konkrétně k Maniakovi?
Maniak mě sbalil na svém prvním křtu v Praze a od té doby jsme neustále v kontaktu. Takhle jednoduše jsme k sobě přišli.

Na někoho kdo tě nezná, můžeš působit drsně, řekla bys to o sobě?
Určitě si nebuduji na veřejnosti nějakou jinou tvář než tu, kterou mám ve skutečnosti. Dá se říci, že jsem se trochu nakazila drsnějším humorem od Maniaka, ale to tak v životě je, že Tě ovlivňují lidé, které máš kolem sebe a naopak. Čili já to nečtu jako drsnost, ale jako styl humoru, který je mi blízký. Co o sobě vím a vlastně si toho na sobě i vážím, je upřímnost. Upřímnost sama k sobě i k ostatním!

Kdy jsi začala s kérkama?
Moje první tetování bylo ve 30 letech. Je to název “Pokora” na levém zápěstí s daty mého narození a úmrtí otce. Tetování značí přesně strávený čas s tátou tady na zemi. Další tetování je ze 2/3 mého těla na levém boku a je to Archanděl Michael s ďáblem. Je to biblický výjev, pro mě má význam v tom, že dobro vítězí nad zlem. Další tetování mám na levé ruce od ramene dolů – jsou tam andělé, kteří jsou v prostředku propojeni křížem k lebkám až na hřbet  levé ruky. Já vždy s oblibou říkám, že moje tetování je obrazem duše na těle, kdy vím, že tělo tady nebude věčně, ale duše ano. S tím hodně souvisí moje víra. Jsem členkou římskokatolické církve v Nebušicích. Stejně jako moje první tetování ve 30 letech, přišel i můj první křest v kostele a po 1,5 roce strávených na  hodinách katecheze i biřmování.

Co na tvá tetování říkají v církvi?
V Římskokatolické církvi se modlíme a vzájemně si pomáháme. Na předsudky o tetování a jiných věcech tam není čas ani místo.

Co vše má vytetovaného?
Co se týká ještě tetování, tak se pomalu ale jistě začínám dostávat do fáze, kdy si nechávám tetovat krk, i když bylo toto místo pro mne tabu. Zatím ho mám jen na zadní části, kde je červenočerný smrtihlav. Ale z levé strany se po něm už mírně šplhá další anděl. Tak uvidím, jak to bude pokračovat dál.

Redaktorka Monicorn.cz (rozhovor z tištěného časopisu z 10/2018)
photo Monicorn.cz / support queens.cz

The post dj Black Angelika: Z Ministerstva za djský pult! first appeared on MOMAG.

Mogirl HANNY 

Mogirl KAROLÍNA 
„Já si myslím, že okouzlím muže tím, že si absolutně na nic nehraju. Prostě jsem taková, jaká jsem, a ať se dotyčný třeba po. A samozřejmě mým humorem, jsem smíšek. A co se říká? Úsměv a smích jsou nejdůležitější“

Mogirl NEIRA 
„Myslím, že jedna z mých předností je, že se věnuji hodně věcem a jsem kreativní. Nerada jen tak sedím a nudím se. Možná i tím tancem s ohněm mohu třeba okouzlit muže. Myslím, že jsem i hodně empatická a naslouchám lidem a pomáhám jim s problémy, to by mohla být taky věc, která by mohla být přitažlivá. Každopádně až tak to neřeším – jelikož nemusím. Čas, kdy jsem chtěla balit kluky, kde se dalo, už je pryč a můj muž mi nedokáže říct, čím jsem ho sbalila“

Mogirl LINUEF
Řekla bych, že už jenom tím, že jsem sama sebou. Teda tak mi to bylo i řečeno z různých stran. Jsem holka, hezká, mám ztřeštěný humor, jsem upřímná, chytrá a velmi odlišná. Také se spoustou mužů mám společné zájmy, které jsou kolikrát atypické u žen.  Já se cítím v jejich přítomnosti dobře a neskrývám svou náturu a oni se cítí dobře v té mé.

Mogirl NICOLL
 „Nejvíce muže okouzlím hlasem a očima, zrovna včera jsem slyšela, jak se krásně poslouchám, jak mám sexy nakřáplý hlas. Očima prý manipuluju, možná je to pravda, možná ne, nevím. Jsem obohacena velkými prsy, občas to ale beru jako komplex, takže nenosím výstřihy. Je odporné, jak se pak každý dívá jen do výstřihu. Myslím si, že muže okouzlím i úsměvem a milým přístupem.“

Mogirl SWEENEY 
„S odpovědí na tuto otázku jsem si neuměla poradit, a proto jsem poprosila mého přítele, aby mi řekl on svůj názor, takže budu jen tlumočit: „Hlavně tvojí osobností – dokážeš zaujmout na první pohled, protože jsi jiná, než ostatní holky. Na mě vždy platí ten tvůj velkej úsměv, krásné velké oči a v neposlední řadě i vnady. Nebojíš se adrenalinu a vlastně ničeho.“

The post MOgirl odpovídají na otázku: „Čím si myslíš, že dokážeš okouzlit muže?“ first appeared on MOMAG.

Ľudia v meste sa drgali, pošuškávali si, ukazovali na mňa.

Ahoj Alex, kdy jsi začala mít tento svůj styl, jak se to vyvinulo?
Ikona od narodenia! Už v letných táboroch som vyčnievala medzi deckami, od hlavy po päty celá štýlovo v ružovom. Neskôr prišla puberta a punk, čo tiež nebol práve mainstream, najmä v ére hip-hopu. Ľudia si myslia, že som život prežila v rifliach a tričku a jedného dňa som sa zobudila s chobotnicou medzi nohami, ale nie je to tak. Vždy som bola úzko prepojená s módou a vizionársky popredu oproti ostatným ľuďom. Teraz, keď zverejním nejakú fotku z pred pár rokov, kedy som mala viac fashion než rebelské obdobie, ľudia nadšený aké som bolá pekné basic dievča, ale nebolo to tak. Samozrejme, teraz je tak oblečená každá buchta v meste, ale keď som prišla v roku 2008 z pobytu v UK spät na Slovensko a nahodila čierne lesklé legíny s vysokým pásom a čiernu koženku, bola som za exota. Ľudia v meste sa drgali, pošuškávali si, ukazovali na mňa. Bolo to pre nich niečo nikdy nevidené, stále u nás fičali širšie rifle s nízky pasom a farebné (kolotočárske) tričká. Chcelo to ešte tri roky, aby čierne legíny zamorili na dlhé roky naše územie.

Nelze si nevšimnout, že jsi hodně štíhlá. Jak moc je snadné přejít ze zdravého stravování do extrému? Nebojíš se, že tvá štíhlá postava může někoho inspirovat?
Mňa osobne sa žiadna porucha príjmu netýka, ani nikdy netýkala a celkom ma mrzí, že ľudia prirodzene štíhly od prírody musia stále dokolečka niečo druhým vystvetlovať a dokazovať. Pravidelne sa to riešilo pod mojimi fotkami na sociálnych sieťach a myšlienky zdravej spokojnej osoby museli stále smerovať k nejakému ochoreniu, s ktorým nemá nič spoločné. To je akoby som ja z fotky usúdila, že niekto má HIV. Nedáva to predsa žiaden zmysel a ľudia by sa mali prestať hrať na diagnostikov, lebo v zásade nechcú pomôcť, chcú len podpichnúť v domnení, ako sa o teba strachujú. Ja osobne budem len šťastná, ak môj životný štýl, ktorý je naozaj pestrý na surové ovocie a zeleninu (som 6 rokov raw vegan) niekoho inšpiruje a podnieti zmeniť svoj život, k zdrávemu a kvalitnému bytiu tela a mysle.

Momag je o tetování, máš nějaké? A uvažuješ? A pokud ano, co by to bylo?
Tetovanie, ani žiaden piercing, či náušnice nemám. Hoci tetovanie ako umenie obdivujem, moje telo považujem za svoj chrám a nikdy by som na to nepristúpila, dokonca ani v puberte ma to nelákalo. Tetovanie, resp farbivá obsahujú nebezpečné látky a kovy, ktoré nemájú v tele čo hľadať, atrament sa krátko po vpichu prostredníctvom krvného obehu dostane do lymfatických uzlín. V alternatívnom vesmíre by som si však dala vytetovať niečo fakt cheap, nejakého motýlika na spodnú časť chrbta, alebo Playboy zajačika na cecok, ako sa zvyklo hrdo nosiť na začiatku 2000´s.

Ať si říká kdo chce co chce, jsi fakt krásná baba a přesto lze tvůj styl a outfity vnímat odpudivě, jak si to vykládáš?
Stáva sa mi úplne bežne, že ma na ulici niekto zastaví a pýta sa, či som žena alebo chlap. Nehľadia mi pritom na tvár, nezamyslia sa hlbšie, len to na mňa drzo vyblafnú. Je to spôsobom obliekania, ktoré majú ľudia spojené s lgbt komunitou, najmä teda u nás to poznajú ľudia hlavne z filmov, čiže často si ma pletú aj s prostitútkou, alebo feťákom. Vždy ma zaujímalo, ktorý feťák u nás má peniaze a čas riešiť módu, nahodiť sa do flitrov a farebných kožušín

ALEX můžete sledovat na jejím instagramu zde: instagram.com/alexwortex69

The post Rozhovor: ALEX Wortex: oheň, vášeň, smršť first appeared on MOMAG.

Co tě zaujme na mužích?
Na mužích se mi líbí tetování a vousy (čím víc, tím líp), ale samozřejmě musí mít i jiné kvality. Jako každá žena ocením gentlemany.

A jaké se ti líbí ženy?
Pokud jde o ženy, mám rád brunetky s dlouhými černými vlasy a tetováním. Líbí se mi, když jsou opálené, ale ne ze solária. Vypadá to vulgárně a lacině.

Jak se ti fotí pro MOmag?
Líbí se mi ta příležitost setkat se se zajímavými lidmi a důvěryhodnými fotografy. Jedná se o skvělou zkušenost. Děkuji, že jste mi umožnili tak skvělý start.

Photo WONKA KING / MOgirl KRISTINA

The post KRISTINA 11/2018: Poradila bych lidem, aby byli upřímnější. first appeared on MOMAG.