Photos: Greta Blumajerová || Redaktorka: Monika Aron

Ačkoli bych tento rozhovor chtěla vést spíše o tobě a tvých názorech, tak stejně mi to nedá – kdybys měl představit tvou tvorbu lidem, kteří tě neznají?
Současnej výtvarnej umělec. Jinak je moje tvorba tak široká a košatá, že nejde jen tak popsat. Někteří lidé si mě možná spojí s Mickey Mouse rukou, s růžovou barvou a s pastelovejma barvama obecně, ale to je opravdu jen okraj a nevyjadřuje to vůbec mou tvorbu a nechci, abych byl vnímán jen takto. Asi je prostě potřeba se víc podívat na historii mé práce.

A co ty jako člověk, jaký jsi?
Nechci znít egoisticky, takže na to neodpovím. Vím o svých dobrých a špatných vlastnostech, ale mluvit o nich mi přijde naprosto bizarní a pro mě nepřekonatelný.

Mně to nepřijde egoistický. Média můžou dělat nějaký obrázek a mě i čtenáře zajímá skutečnost.
Ať si každý myslí co chce. Celej ten klíč je o tom zabývat se sám sebou a neřešit okolí. Samozřejmě je to někdy složitý, ale je to jediný způsob jak lze dosáhnout úspěchu. Já jsem se nedávno dozvěděl od jedné nejmenovaný redaktorky, která mě, chudák, úplně nenávidí, že nemám žádnou sebereflexi. To je prostě naprosto absurdní. Rád mluvím o své práci o svém životě, ale sám sebe nebudu popisovat, protože by to byla klišé. Nikdy ode mě neuslyšíš něco jako „Dělej to srdcem, dělej, co chceš a dosáhneš toho“, to je prostě shit, kterému nemůžou lidi věřit. Já můžu zcela upřímně říct, že bohužel příroda nenaděluje stejně a pokud si někdo myslí, že něčeho dosáhne jen proto, že bude strašně chtít, tak to není pravda. Pak by lidi byli jen frustrovaný a nasraný na celej svět, že to nevyšlo a že nepřichází odměna za to, že to dělali srdcem. Já každý ráno děkuji za to, že mi to vyšlo, ale nemám na to žádnej návod. Svět je ošklivý a tvrdý místo, bohužel.

„Každý ráno děkuji za to, že mi to vyšlo!“

Chybí ti graffiti?
Absolutně. Zůstane vždycky v mém srdci a je to něco, za co se nestydím. Naopak. A líbí se mi, jak je to v současnosti nastavený – jak je to progresivní – jak ty lidi, tak to, jak je graffiti vnímaný. Prostě to nezatuchlo a české graffiti sleduje linku světových trendů a vydalo se to správným směrem. A jsem rád, že jsem byl na začátku, když se vytvářelo to podhoubí a vidím, jak se to vyvíjelo. To co dělám teď, je úplně jiná kategorie a jiní lidé. Umělci jsou jiní lidé než writeři. Svět umění nese svá specifika – kurátoři, galerie, sběratelé a těch se graffiti vůbec netýká. Jsou to dva odlišné světy.

Splnil si tedy svůj dětský sen?
Byl jsem výtvarně aktivní od útlého mládí. Určitě když jsem ve třinácti maloval zátiší, tak jsem si neříkal, že budu malíř.

Děláš věci na zakázku nebo jedeš „jen“ to, co chceš ty sám?
Dělám věci na zakázku, ale dělám jen svou tvorbu. Jde o to, že prostě dělám jen svou tvorbu a to se někomu líbí anebo ne. Ale nedělám podle nějakého zadání. Občas se stane, že přijde nějaký klient, a těch nabídek je mnoho, ale většinou drtinu odmítám. Bavíme se tak o 99% zakázek, které odmítám, protože jsou to pro mě nereálný věci. To 1% dotáhnu, protože tam je mnoho motivací, proč to dělám. Vyplatí se mi dělat svoje volný věci, než se trápit na nějaké komerční zakázce za pár korun. Můj čas je prostě drahej. Dobrá motivace je pro mě taky to, když si můžu vyzkoušet nějaký produkt, který je nějakým způsobem zajímaví a má to třeba i nějaký mezinárodní přesah.

Takže prostě nemůže někdo přijít a říct „Hele my chceme na ponožky udělat tohle a tohle a zaplatíme vám za to“?
Ne, to vůbec nepřichází v úvahu. To se týká jakékoli spolupráce a to říkám všem klientům, buď chcete Pastu Onera a spojit značku se mnou, nebo chcete nějakého ilustrátora, co vás bude stát setinu toho, co já. A to je diametrálně odlišný.

Jsi na volné noze. Můžeš mi prosím říct recept na prokrastinaci?
No to je těžký, musíš furt jet, to je jediná rada. Pro mě už není prostor pro nějakou prokrastinaci. Každý den jedu nanovo, nepřemýšlím o tom, že bych měl nějaký jistoty, že bych měl něco už daného, absolutně ne. To je jedinej recept. Ani ne tak na úspěch jako spíš na fungujícího člověka, který chce něco dělat. Ale i když někdo bude dřít, automaticky to neznamená, že bude úspěšnej. Bohužel mám pocit, že hodně dnešních mladých lidí je frustrovaných, protože jsou pod neustálým tlakem dnešní společnosti na úspěch, což často vede ale spíš k demotivaci. Můžeš bejt šťastnej i v kanclu, kde si jedeš od do a po práci jdeš s kámošema nebo domů za rodinou. Nebo jsi na volný noze a jsi sám sobě pánem, ale musíš bejt tvrdej.

Ono to bude asi tak, že si dnešní generace neváží toho, co vše máme…
Já jsem dítě svobody. Dítě devadesátek. Nikdy nedokážu být dostatečně vděčnej za to, co nám naši rodiče připravili za příležitosti a možnosti, a je mojí povinností to vše maximálně využít. Protože byli lidé, kteří za to léta trpěli v komunistických vězeních a zpochybňovat to a tvářit se, že to je všechno vlastně špatně, mi přijde fakt smutný. Samozřejmě musíme v současnosti rozdělovat několik věcí, jako jsou ekologický tendence, sociální rovnost a nějaká spravedlnost společnosti. Všechny tyhle věci jsou mi blízký a snažím se být v těchto věcech aktivní. Podporuju celou řadu charit, kterým ročně vydělám okolo 1,3 milionu korun. Co se týče ekologie, snažím se zachovávat co nejmenší ekologickou stopu ve všech oblastech své běžný činnosti ať už v soukromí nebo v práci.

„Netřídit mi přijde větší prasárna, než si kupovat něco v plastovym obalu.“

Ekologie, to je žhavé téma dnešní doby – a já za tebou přijdu na rozhovor s plastovou lahví…
V pohodě, já piju běžně z plastovejch lahví. Já nemám problém v našich podmínkách spotřebovat plast. To je další věc. Tady se začínaj vymývat nějaký brčka… To je absurdní. My žijeme ve společnosti, která je schopna recyklovat 90% svého odpadu. Netřídit mi přijde větší prasárna než si kupovat vodu v petce.

Byla jsem v Nepálu a tam jsem viděla ten problém plastu, takže vidím ten rozdíl tady v ČR…
Jasně, ale to je jejich bordel, ne náš. Respektive takhle – my jezdíme na dovolený na posraný smradlavý Bali, kde se chlastá z kokosových ořechů plastovým brčkem, který tam pak někde zůstane a jelikož je to nevyvinutá společnost, nemají ani mechanismy ani sociálně ekologický cítění tu přírodu chránit. My tu máme na každém rohu kontejner a máme tady třídírny odpadu a dokážeme vše zpracovat. To že je někdo prase a dá do směsnýho odpadu igelitový pytle, které se nerozkládají, tak to je věc druhá. Rozhodně ale odmítám nahrazování nebo nějaký fanatický vytlačování plastu z naší společnosti. Je to prostě materiál, který používáme a umíme s ním zacházet – vyrábět ho i recyklovat. Já vůbec nerozumím tomu, proč bych měl přestat používat plastový brčko. Chápu, že někde v pralese to nejsou schopni zpracovat a končí to v řece anebo v moři. A jasně, že mě to trápí, ale to je problém těch, co si tam jedou válet šunky za deset korun za den a fotí se s tím na instagram a je zhrozenej z pláže plný plastů – ale to jsou jeho plasty a těch co to na těchto pětikorunovejch zájezdech vygenerovali. Ať si příště zaplatí za sto litrů na týden resort, kam ho odvezou a tam bude pít vše ze skla a plastu uvidí minimum. A to minimum toho plastu, který tam uvidí, tak ten resort má vlastní mechanismy a prostředky na recyklování. Takže ať se lidi chovaj hlavně ekologicky, když jedou na dovolenou. Vlna neplastování v našich podmínkách mi ale přijde absurdní. Snižování spotřeby plastu určitě ano, snižování emise aut určitě ano, ale fanatický neplastování a podobný aktivity mi přijdou absurdní. Líbí se mi, že třeba jsou už krámy, kde můžeš přijít s vlastním pytlíkem nebo se sklenicí a nabrat si luštěniny, rýži nebo čočku. To je super. Je to přínosný. Ale zfanatizovaný kavárny, kde ti daj kafe do papírovýho kelímku, z kterýho se nedá pít, nebo do drinku papírový brčko, co se ti za 5 minut rozloží, to přece nejde. Nebo pít z nějakého kovového brčka vymytého – to je šílený!

Chápu.. Tak z jiného koutku, to bychom mohli řešit dlouho… V nějakém rozhovoru jsi zmínil, že máš bipolární poruchu…
U mě je to lehčí forma… Prostě se střídají výrazný vlny euforie a pak úpadku. Já jsem se to naučil rozpoznávat a naučil se s tím pracovat. Někdy je ten propad endorfinu dost velkej a nedá se moc fungovat a tam by lidi měli vyhledat odbornou pomoc. Já žádný prášky neberu a jsme za to rád. Ale kdo s tím má výrazný problémy, určitě bych to nepodceňoval a brát například antidepresiva není nic špatného. Ale zase na druhou stranu mi přijde, že v dnešní době trpí „depkama“ právě mnoho mladých, který maj všechno, a ve většině případů to nejsou zas tak závažné problémy, jen to doktoři předepisujou jako na běžícím pásu. Musíš se prostě naučit být šťastný. Není to věc, kterou v sobě mám automaticky, a lidi jsou přesvědčený, že bejt šťastnej je něco normálního a přirozenýho, ale není to tak. Není to automatický. Není to něco, co máme daného od rána do večera. Musíme se to učit celej život. Učit se vnímat okamžiky štěstí. Třeba i to, že venku vyjde sluníčko. A to si hodně lidí neuvědomuje a pak právě přijdou ty pocity zmaru. Bejt šťastnej je vlastně štěstí, něco co musíme najít a naučit se vnímat a nepropadat hned pseudodepresím.

Co posloucháš za hudbu? Oblíbení interpreti?
Poslouchám hiphop. Ale dřív jsem jako technař jezdil na louky, takže i k elektronické hudbě mám vztah, ale teď jedu hlavně black music. Takže od Kanye Westa, Trawisse Scotta, Kid Cudi až po Usaty. Musím ale říct, že mě do jisté míry baví ta trapová vlna, co teď jede. Zní to fresh, jen je blbý, že se to za chvíli sleje v jeden monotónní track. Mně se to hrozně rychle oposlouchá. Ta současná frekvence toho vydávání mi přijde fakt zběsilá. Ale ono to odpovídá tomu žánru, protože je strašně dobře konzumovatelný. A tím to vůbec nezlehčuji nebo nezpochybňuji.

A můžeš zmínit někoho z české scény?
Je tu spousta věcí co mě baví, ale konkrétně nikoho nezmíním, protože se může stát, že teď někdo udělá něco, co mě nadchne, ale za půl roku udělají něco, co mě nebaví nebo co mi přijde jako krok do prdele. Samozřejmě že se třeba potkávám s lidmi z BiggBoss labelu a je to logický, protože jsem s klukama vyrůstal.

MOmag je o kérkách. Co vše máš vytetovaného?
Všechny kérky mi dělal Lukáš Poláček. Nedovedu si představit, že bych se svěřil do rukou někomu jinému a to z toho důvodu, že vím, co přesně chci a chci člověka, který je ochotnej přistoupit na to, že není v tu chvíli kreativec, ale technickej pracovník, co mi vytetuje přesně to, co chci a jak to chci. Čistá drobná linka. Prostě chci, aby kérky se mnou stárly v klidu, abych to měl čistý, přesný. První kérku jsem měl až ve třiceti a byl to Tom na jedno lýtko a Jerry na druhé lýtko. Určitě chci mít samolepky po celých rukách – ne rukávy – celé ruce jo, ale ne sjednotit to do jednoho rukávu. Líbí se mi jednotlivý kérky. A připravuji si dopředu, co chci na sobě mít. A pak to nechám třeba 3 roky být, a pokud i za tři roky zjistím, že tu věc chci mít vytetovanou tak do toho jdu. Specifickou kategorií pro mě je tetování obličeje, které se nám tady rozmohlo teď. (smích). Jako ono to je cool a vypadá to zajímavě, ale já si vždycky kladu otázku „Ty vole co ty kluci budou dělat, až jim fakt bude šedesát a ono jim jednou šedesát bude a ať nepočítají s tím, že budou dělat to, co dělaj teď“. Když budou mít štěstí, tak budou dělat alespoň něco, co je příbuzné tomu, co dělají teď. A to neřeším tatéry, který můžou tetovat, dokud se jim neklepou ruce samozřejmě. Takže ať si každý dělá to, co chce, ale společnost prostě podle mě nikdy nebude natolik vyzrálá na tohle. Vždycky budou předsudky. Já nejsem zastáncem že to, jak vypadáme by mělo určovat, jaký jsme nebo s kým se budu bavit nebo s kým budu pracovat, ale prostě ve společnosti to roli hraje.

„Lidi jsou přesvědčený, že bejt šťastnej je něco normálního a přirozenýho, ale není to tak. Není to automatický.“

Kdyby od tebe někdo chtěl návrh na kérku?
Hele, to asi ne. Mě děsí to, že by moje práce na někom byla permanentně. Nejsem naštvanej, lichotí mi to, ale nechci za to cejtit tu zodpovědnost. Přijde mi to ujetý a odmítl jsem už řadu poptávek na kérku. Prostě ze zásady ne. Když to někdo udělá bez mého vědomí, já ho rozhodně nebudu nikde tahat po soudech, to není můj styl a je mi to buřt, ale nebudu to podporovat.

A co potetovaný holky?
Mám k tomu zvláštní vztah. Moje současná přítelkyně nemá kérky, je mulatka, takže tam ty kérky fungujou stejně trochu jinak. Rozhodně mi tetování na holkách nevadí, spíš se mi líbí, ale vyloženě to nevyhledávám. Ale baví mě tahle barevná společnost a obecně celá tahle subkultura. Časem možná budou ale víc zajímavý holky, který potetovaný nebudou, protože možná za chvíli budou potetovaný všechny. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si třeba u holek zvykl na potetovaný prsty, teď mi to ale přijde normální, zvlášť tady v Praze.

A chodíš se taky někam bavit?
No do klubů jsem přestal chodit úplně. Jsem člověk, co se snaží neobtěžovat své okolí a na tom si zakládám. Nikam se necpu, na nikoho nemávám, nehulákám. Rád si sednu k baru, kde si v klidu pokecám s barmanem a nemusím po někom hulákat a přetahovat se kdo je na řadě. Jako občas zajdu někam na koncert si to užít, není to tak, že by mě lidi srali úplně, ale jde mi o osobní pohodu a klid. Ideální večer pro mě je s kámošem a si sednout do normální hospody kde mají normální pivo a sedět u piva a povídat si. To je ideální večer. Já se i dost zajímám o historii pražských hospod, takže i z toho důvodu mám ty hospody rád. To mě fakt baví. Ale musím si to dávkovat pomálu. Protože já když teď půjdu na pivo, tak se vrátím až v červnu (poznámka: rozhovor dělaný v únoru)

A co k pivku? Co veg trend?
Jsem všežravec. Dnes tu teda zrovna mám vegg oběd, ale nevyhýbám se živočišným produktům. V týdnu, když si chci ulevit, tak si rád dám něco bezmasého, protože se po tom cítím lehčí a to mi vyhovuje. Určitě neobědvám bůček, ale dám si ho třeba o víkendu v dobré hospodě. Vegetariánství pro mě není téma. Rozumím těm argumentům, ale neřešil bych to.

Ještě bych se chtěla na závěr vrátit k té charitě… Něco jsem zahlédla na instagramu, ale jinak o tom moc nepíšeš…
Leta jsem o charitě nemluvil a dělal jsem ji, protože mi přijde zvrácený dělat charitu a pak o tom žvanit. Ale prostě jsem se stal veřejnou osobou a zjistil jsem, že některý lidi v té společnosti na mě koukají jako na nějakého úplného magora, co jede nekompromisně nějakou kariéru na sebe a mě to začalo prostě srát. Tohle když slyším, tak se mi splašej kladiva jako! Já tím trávím tolik času a věnoval jsem na charitu tolik věcí, že to drtivá většina lidí neudělá za celý svůj život. Podporuji například Amnesty International, Terezu Maxovou, ale přispívám i na menší konkrétní nadace a projekty. Hodně často se to týká práce s dětma, například caballinus.cz, což je konkrétní spolek se zaměřením na hippoterapii pro děti s pohybovými vadami nebo i s psychickými problémy. A dělám to proto, že chci a přijde mi to správný. Ne proto, abych byl cool a proto jsem o tom nikdy moc nemluvil. Je to to nejjednodušší co můžu z mé pozice udělat – věnovat dílo, které pak třeba v aukci generuje peníze a jiným způsobem se podílet na kampani a pomoci. Například teď běží kampaň, co jsem nakreslil pro Nadace naše dítě.

The post PASTA ONER: Na skok u Pasty v ateliéru first appeared on MOMAG.

„Adoptovala jsem pejska z množírny, je to nejúžasnější stvoření na světě,“

vypráví a doplňuje, že se stala vegankou a nastoupila cestu životního stylu Zero Waste.

Vidí se jako spontánní, praštěná, pozitivní, kreativní a empatická. Vystudovala pedagogickou školu a dál se věnuje psychologii. Dodává, že nelituje žádných svých pracovních zkušeností. „Jsem hrozně adaptabilní a práci beru prostě jako fakt. Nevadilo mi ani to, když mě táta ve čtrnácti poslal za trest do továrny čistit obráběcí stroje, chodila jsem tam ráda. Jsem pozitivní nezmar a nejde mě potrestat. Na všem si najdu to dobré,“ usmívá se.

Photo ltn3k / MOgirl SWEET

The post SWEET 02/2019: Učitelka ze základní školy, která miluje snímek American Satan first appeared on MOMAG.

Co chceš dělat po škole?
Momentálně vůbec nevím, jsem hodně nerozhodnej člověk. Chci jít studovat dějiny umění a kultury, ale nejsem úplně studijní typ a chci se osamostatnit od rodičů a stěhovat se do Prahy, takže nejspíše to vidím tak, že vejšku budu studovat dálkově při nějaké práci,  ale při jaké práci, to ještě nevím.

Co tě táhne do Prahy?
Tak celkově dost věcí. Kamarádi, práce, více možností plus to, že jsem z vesnice a na alternativní vzhled jako mám já, se tu lidi koukají celkem špatně a hodně soudí-

Oproti jiným MOgirls, ale nejsi zas tolik potetovaná…
To ano, to nejsem, ale táhne mě to k alternativnímu vzhledu furt víc a víc a jak říkáš, nejsem zas tolik, ale tady stačí mít jen jinou barvu vlasů než ostatní a všichni se můžou zbláznit. Nejsou na to zvyklí a lidí jako já je tu fakt hrozně málo. Hodně je to o tom, že když člověk vypadá jinak, tak je tady pro ostatní pomalu hned feťák, každej kroutí hlavou když tě vidí a tak…

Tak k barvě vlasů – pravá zrzka anebo si necháš tajemství?
Prozradím a pravá zrzka nejsem. Ale můžu říct, že to je asi nejlepší rozhodnuti v mým životě. Vždycky jsem měla ze změn hroznej strach, byla jsem takové stydlivé káčátko a neměla ráda pozornost. A od té doby co mám zrz, tak se cejtim mnohem sebevědoměji a ani nevím proč.

Tak proč asi, chlapi milujou zrzky. Jsou sexy. Máš i pihy?
Kéž by, miluju pihatý holky, ale sama nemám.

Co ráda děláš ve volném čase?
Volnej čas ráda trávím s kamarády na pivku a jointu. Ráda zajdu na nějakou dobrou párty zatancovat, ale taky hodně ráda ležím doma v posteli a odpočívám, protože poslední dobou je volného času opravdu málo.

Rodiče ví, že hulíš?
Ví, tak dva roky zpátky to zjistili, ale berou to celkem v klidu, občas nějaký řeči padnou, ale čím jsem starší, tak je to lepší.

Tak pokud to nijak neovlivňuje tvůj život a nepřeháníš to…
Jednu dobu jsem přehánění měla, ale jsem ráda, že jsem si to uvědomila. Teď si zahulím jenom když vím, že nemám už nic důležitého na práci další den, takže většinou víkendy/párty a když mám vyloženě volno.

Na jakou další párty se chystáš?
Hele momentálně asi nic naplánovaného nemám – jsem dost spontánní. Možná tak svůj Maturák, kterej je tedy až 10.2., ale pomalu a jistě se blíží a už se moc těším.

Photo Markéta Hlavatá / MOgirl BARBARA

The post BARBARA 12/2018: Ze stydlivého káčátka sexy zrzka – seznamte se s naší nejmladší MOgirl. first appeared on MOMAG.

Nezastírá, že její dětství nebylo „vyloženě super“. Mnohé si z něj však odnesla. „A dává mi to impuls sama sobě dokázat, že dokážu žít jen sama za sebe a bez cizí pomoci,“ říká. A poznamenává, že není náročná. Ideální víkend je pro ni strávený doma, u filmu, s výborným jídlem, přítelem, její Enií a láhví skvělého vína.

Nemá vyhraněný styl hudby. „Poslední dobou však ujíždím na Deep House,“ prozrazuje. Z filmů miluje Zelenou míli. „I když samozřejmě vím, jak skončí, stejně mě neomrzí,“ vysvětluje. Z jídelníčku si vyřazuje játra, s odkazem na školní jídelnu. Favorita má jednoznačného: „Miluju kuře na paprice od maminky. A k tomu pět knedlíků. Bože!“ Více info a celý rozhovor najdete ZDE

Photo Markéta Hlavatá / MOgirl LENKA

The post LENKA 12/2018: MOgirl z Plzně pracuje za barem od svých osmnácti first appeared on MOMAG.

Přes týden žije ve Zlíně, o víkendech se však ráda vrací do malé vesničky, která má sotva dva tisíce obyvatel, odkud pochází. „Mám tam svého kocourka Káju, který když přijedu, neví, jestli ode mě chce nejdřív nakrmit, nebo pohladit, tak se z toho motá dokolečka,“ vypráví.

Po osmiletém gymnáziu studovala v Praze, nyní je jejím oborem angličtina pro manažerskou praxi.Do budoucnosti se jí nedívá snadno, řídí se spontánností a všímá si nových příležitostí. „Za deset let tak pro mě bude realitou pravděpodobně něco, co si dnes nedokáži ani představit,“ vysvětluje.

V tetování je zatím skromná, na levém zápěstí má spojený houslový a basový klíč, které dávají dohromady srdce. „To proto, že odmalička hraji na housle, později jsem přidala i bubny,“ objasňuje volbu a dodává: „Mimo to mám septum a určitě bych si chtěla ještě nechat propíchnout bradavky, přijde mi to neskutečně hot.“(Celý rozhovorna idnes.cz)

PHOTO UPSIDER

The post ELIŠKA 11/2018: Miluje hraní her, horkou vanu, noční sex a ranní sex first appeared on MOMAG.

Co tě zaujme na mužích?
Na mužích se mi líbí tetování a vousy (čím víc, tím líp), ale samozřejmě musí mít i jiné kvality. Jako každá žena ocením gentlemany.

A jaké se ti líbí ženy?
Pokud jde o ženy, mám rád brunetky s dlouhými černými vlasy a tetováním. Líbí se mi, když jsou opálené, ale ne ze solária. Vypadá to vulgárně a lacině.

Jak se ti fotí pro MOmag?
Líbí se mi ta příležitost setkat se se zajímavými lidmi a důvěryhodnými fotografy. Jedná se o skvělou zkušenost. Děkuji, že jste mi umožnili tak skvělý start.

Photo WONKA KING / MOgirl KRISTINA

The post KRISTINA 11/2018: Poradila bych lidem, aby byli upřímnější. first appeared on MOMAG.

Výtěžek z prodeje kalendáře, jde na tyto konkrétní věci:

• Dokončení výběhu u posledních čtyř kotců cca 50.000 Kč
• Technický přístřešek na nářadí, slámu na zimu atd. cca 80.000 Kč
• Oplocení včetně bran a podhrabů kolem celého výběhu 146.000 Kč
• Granule na jeden rok pro 12 umístěných psů 86.000 Kč
• Dokončení venkovního betonového plotu s dubovými dřevy 60.000 Kč
• Podlaha v přípravně krmiva cca 12.000 Kč
• Očkování pro 12 psů na rok 6.000 Kč
• Odčervení 2x ročně pro 12 psů 2.640 Kč
• 12 obojků (klasické řetízky), které vydrží zhruba dva roky stojí 1.200 Kč
• 12 přepínacích vodítek, které vydrží dva roky stojí 4.428 Kč
• Náhubky se mění každý rok a jsou nedílnou součástí, jejich výdaj je 3.600 Kč ročně.
• Nerezové misky 24ks na rok vyjdou na cca 2000 Kč.

Celý projekt zaštiťuje spolek Psí šance z.s.. Za jejich organizátory jsme se vydali a ptali se předsedkyně spolku Jany Klouparové:

Jani, proč právě toto plemeno?
Československý vlčák je mi blízký tím, že ho osobně velmi dobře znám. Mám doma fenku i psa této rasy, proto vím, jací ve skutečnosti jsou. Také vím, že ne všichni lidé zdravě uvažují nad tím, proč si tohle plemeno pořídit a proč ne. Proto jich pak spoustu končí v lepším případě v Záchranné stanici v Adamově. Jsou ale jedineční, je to srdcová záležitost mít doma své „čévéčko“. Více o tomto plemeni najdete v posledním článku, který je na našem webu psisance.cz

Předpokládám, že cílem projektu a vydáním kalendáře je vybrat, co nejvíce peněz, nebo se pletu?
Ano i ne. Samozřejmě že se snažíme sehnat finance na provozní věci a zkvalitnění zázemí pro zmiňovaný útulek, ale dalším cílem je edukace a informovanost veřejnosti. Plemeno československého vlčáka je specifické a je potřeba k němu tak přistupovat. Pokud se nám podaří touto osvětou rozmluvit pořízení čévéčka někomu, kdo ho později nezvládne, protože něco nevěděl, bude o jednoho psa v útulku méně, to je také jedním z cílů projektu.

V kalendáři je celá řada známých osobností, jak se vám podařilo je získat?
Nebylo to tak těžké, jak to může vypadat. Asi jsme měli štěstí a vybrali si takové známé osobnosti, které jsou ochotné propůjčit svou tvář. Jsem moc ráda, že letos si vybrali právě náš projekt.

Utkvěl ti v paměti někdo z nich? Nebo bylo nějaké focení jiné než ostatní?
V paměti mi utkvěli všichni a každé focení bylo jiné. S těmi co na projektu pracovali a byli na většině focení, jsme se shodli na jedné věci a to, že všechny osobnosti v kalendáři spojují charakterové vlastnosti jako ochota pomáhat, pokora a zájem o dění kolem nich. Každé focení bylo specifické, z každého jsme si odnášeli pocit, že jsme potkali někoho běžného a přitom velmi výjimečného.

Kromě toho že fotit se zvířaty je časově náročné, předpokládám, že většina tváří kalendáře měla čas jen v omezený prostor a jestli se nepletu tak to omezení bylo v řádu minut, takže na focení jste měli například jen půl hodiny, jak se to dalo zvládnout?
Focení zvířat je podobné jako focení dětí, to prostě nejde moc dirigovat. Zejména když na focení máte omezený čas, ať už pro vytíženost zúčastněných, z důvodů změn počasí, atp. Věděli jsme, jak chceme, aby fotka vypadala, nastavili jsme techniku a pak jsme se snažili přizpůsobit náladě a chování „vlků“. Některé jsme uplatili párkama, jiní reagovali na šustění papíru a někteří si prostě dělali, co chtěli. Zvládli jsme to tak, že focení řídili psy, my se to jen tak nějak snažili směrovat.

Kolik lidí stojí za tímto projektem, když nepočítám ty, co jsou v kalendáři.
Kromě našeho úžasného fotografa Lubomíra Buchty na projektu pracovala celá Psí šance, což je i se mnou pět lidí. Ale není to jen o nás. Velkou pomocí jsou i sponzoři, kteří nám věnovali finanční dar, aby se mohl celý projekt vůbec uskutečnit. Jejich peníze jdou zejména na tisk kalendářů a technickou stránku věci. Jinak se na tom všichni podíleli bez nároku na jakýkoliv honorář. Většinou říkáme, že to všichni dělali ve volném čase, ale pravda je taková, že někteří si v práci brali dovolenou, aby mohli pomáhat na projektu.

Podařilo se už něco vybrat nebo máte nějakou částku, které chcete dosáhnout?
Kalendář právě startuje a máme konkrétní věci, které je potřeba zafinancovat, takže v závislosti na tom kolik vybereme, zaplatíme to, na co budeme mít peníze a budeme postupovat od toho, co je nejnutnější. Když budu konkrétní, chtěli bychom vybrat dost na to, aby útulek mohl dodělat oplocení včetně bran a podhrabů kolem celého výběhu a aby mohli dokončit rozestavěný technický přístřešek sloužící k provozu.

Je něco co bys chtěla říct závěrem? Nebo komu bys chtěla poděkovat?
Tak samozřejmě bych chtěla poděkovat všem zúčastněným a také sponzorům. Zároveň ale děkuji především provozovatelům útulku, manželům Soni a Vojtovi Radkovičovým Kouřilovým, které najdete na poslední stránce kalendáře, který můžete zakoupit v našem eshopu https://eshop.psisance.cz

Jana Klouparová za spolek Psí šance – www.psisance.cz
Záchranná stanice Československých vlčáků v Adamově – www.pomoc-csvlcak.cz
Fotograf projektu – www.lubu.cz

The post Záchranná stanice Československých vlčáků v Adamově first appeared on MOMAG.

Jak a kdy vaše kapela vznikla a jak vypadaly začátky v porovnání s fungováním a muzikou teď?
Jako tříčlenná kapela fungujeme 5 let, rok předtím jen jako kytarista/bubeník. Asi jako každá kapela na začátku (netvrdím že stále na začátku nejsme /smích/) jsme byli nezkušený, mladý děcka plný snů. Postupem času se ale člověk dostane do fáze, kdy si uvědomí, že muzika je nejen radost, ale i dřina. Na začátcích bychom hráli všude kde se dá, i zadarmo. Teď už začínáme koncerty líp organizovat, jelikož to mnohdy už není jen pro pár známejch v zakouřený hospodě.

Co inspiruje vaši muziku? Ať už místa, nebo konkrétní hudební vzory…
Inspirace je vlastně všude kolem nás. Nějakou dobu jsme živili představu, že naší inspirací je Skotsko, do kterýho každej rok jezdíme. Pravdou ale je, že prostředí Skotska nám dodává inspiraci ke psaní textů, hudba většinou přijde sama. Hudba kterou děláme je mnohdy těžkej rock s “příchutí” všech možnejch ostatních stylů.

Jakých úspěchů jste jako kapela dosáhli – čeho si třeba vážíte nejvíce?
Zahráli jsme si už na pěknejch akcích se super kapelama. Krucipüsk, Please The Trees, jarní tour se Stroy, Beatová síň slávy Rádia Beat. Aktuálně máme za sebou dost aktivní festivalovou sezonu – Rockový slunovrat, Metronome festival, Rock for People, Mighty Sounds, Povaleč nebo Živé ulice v Plzni a další. Snažíme se prostě furt valit. Ale celkově to neni o tom, jak je akce velká. Zažili jsme koncert, kterej byl super a zahráli jsme pro 1 500 lidí. A pak je gig, kde je 13 lidí a je to skvělý. Všechno je to o energii, která jde směrem od nás ale i směrem k nám.

Máte za sebou už nějakou trapná situace na koncertě, nebo nějaký vážný problém?
Problémů neni nikdy málo a ne všechny koncerty dopadly podle našich představ. Ale abychom odehráli něco, po čem už by nás nikdo nechtěl poslouchat, to se asi nikdy nestalo. Žádnej vyloženej “průser” za sebou ještě nemáme, ale věci jako spadnutí z podia nebo urvanej vejfuk cestou na koncert vás můžou celkem rozhodit. Ale co, my neděláme hudbu, ale rock and roll!

Je něco, co vás podle vás vyzdvihuje oproti ostatním kapelám? Čím si myslíte, že jste výjimeční?
Nechceme vyzdvihovat nebo přechvalovat to, co děláme. Muzika je naše vášeň, neděláme to pro sebe. Je to z velký části na lidech, který na nás choděj. Takže konečnej výsledek vlastně nevytváříme jen my – ty lidi dělaj atmosféru s náma. Jednou z našich výhod ale je možná ten fakt, že zpíváme všichni. Společný vokály dělaj hrozně moc.

Máte nějaké téma, na jaké píšete skladby? Jsou o něčem konkrétním? V jakém jazyce zpíváte?
Téma textů se u nás liší. Máme tu melancholii a pak hned bluesovou baladu. Skotskou povídku a pak rockovou klasiku. Různorodost. Některý texty ukrývaj nějakou myšlenku nebo náznak, odkaz. Některý zas hrajeme proto, protože se to rýmuje. Tohle přichází ve vlnách, asi u nás neexistuje vzorec pro skládání textů. Veškerý songy, který jsou na našich dvou EP, zpíváme anglicky, což je možná u nás v Čechách možná trochu nevýhodou. Nicméně s češtinou díru do světa asi neuděláme. Angličtina se nám jednoduše zdála zpěvnější.

Plány do budoucna?
Teď koncem roku si švihnem mini turné s kamarádama ze Seventh Passion. 1/12 Café v lese Praha, 14/12 Moskyto Bar Domažlice, 25/12 Na Rampě Mariánské Lázně a 28/12 Divadlo Pod Lampou Plzeň. Dále budem dřít na singlu, k němu klip. Něco hezkýho.

Jaký máte vztah k bodytuningu – kérky, piercingy apod
Kérky a piercingy. Co dodat. Je to droga jako každá jiná. Jednou začneš a pak už se vezeš. Náš bubeník je dokonce tatér, takže si to na nás všech trochu zkouší. Prostě to milujem!!

Redaktorka NEIRA

The post MOgirl NEIRA vyzpovídala kapelu The Wild Roots, která hraje osobitej mix blues a rocknroll first appeared on MOMAG.

Studuje vyšší odbornou školu ekonomickou, pracuje v administrativě. Žije v Praze, je svobodná. Prozrazuje, že v pubertě milovala nebezpečí. „Dnes se bojím máločeho, pokud teda nemám před zkouškou ve škole,“ směje se.

A také toho, zda dotyčný voní. „Miluju pánské vůně, to je taková moje úchylku,“ poznamenává. A překvapení nakonec, zatímco se vyznavačce tetování líbí podobně okrášlení muži, prozrazuje: „Ovšem pro vztah dám vždy přednost nepotetovaným.“A kdo by měl šanci prohlédnout si sbírku jejích tetování celou? Předně muž, jemuž neschází humor. „Na pánech miluju i to, když mě dokážou mile překvapit romantickým gestem. A z vlastní zkušenosti vím, že i ten největší tvrďák umí překvapit tak, že padnete na kolena,“ popisuje a přidává, že si hodně všímá i rtů a rukou.

Přiznává, že se v úvodu možná nechá uchlácholit na hezká slovíčka, ale vždy prý včas procitne. „Pokud si mě chce někdo opravdu získat, tak sdílenými chvílemi. Kytka mě potěší, ale mnohem víc ocením věnovaný čas, společně prožité okamžiky, události,“ říká Nicoll, která nesnáší lhaní a povrchnost. Celý rozhovor ZDE

The post NICOLL 06/2018: Člověk nesmí přestat věřit, že to jednou vyjde first appeared on MOMAG.

Neira krotí oheň. Už několik let se věnuje ohňové a světelné show, ale není jen v kolonce „hezká holky, která mává s ohněm“. „Hodně času mě stojí příprava kostýmů, choreografie, nácvik tance a techniky,“ prozrazuje o svém koníčku MOgirl Neira.

Sama by se charakterizovala jako cílevědomá, angažovaná, aktivní a optimistická. „A trochu asociální,“ dodává s nadsázkou. Prozrazuje, že vede zcela spokojený život. A s nadhledem dodává, že k němu patří i hodně chyb, které udělala, jichž však nelituje. „Všechny mě dovedly tam, kde jsem teď. A teď jsem opravdu spokojená,“ říká. ZDROJ a další fotky ZDE

Doplňky Carbickova bijoux / Photo  Markéta Hlavatá fotografie / MOgirl NEIRA

The post NEIRA 05/2018: Holka, která umí zkrotit oheň first appeared on MOMAG.

„Ráda však poslouchám i Parov Stelar nebo chillstepové a dupstepové mixy, jsou super například k uklízení,“ vypočítává. „Nebo Karla Kryla, Jaromíra Nohavicu. A samozřejmě nesmí chybět ani žánr larpových písní.“

Dnes pracuje jako pojišťovací poradce a na brigády chodí do Dobré čajovny v Olomouci. „To je spíš koníček, i když mě baví obě práce,“ říká.

Měla-li by uvést, co ji v životě nejvíc posunulo, má překvapivou odpověď: prý to, že poslouchala rady, aby byla někým jiným než sama sebou. „Tím více jsem se do toho bořila a nakonec mě to paradoxně pomohlo být právě sama sebou,“ vysvětluje a dodává: „Jsem taková, že čím více mě něco dostane na dno, tím výš se potom dostanu, dokážu to vše využít jako protikladnou motivaci. A jsem za to velmi vděčná.“

Na těle má zatím čtyři tetování. Prvním je geometricky zpracovaný jelen na stehně, před dvěma lety jí ho udělala tatérka Sinnera. Dva další motivy vznikly tradiční technikou handpokem, tedy bez strojku pouhou jehlou. Tatérka Štěpánka Coufalová jí tak obdarovala Měsícem ve středu ležaté osmičky, která je sama vytvořena z jednoho cyklu Měsíce, a dvěma kroužky okolo ruky pod loktem. Nejnovějším tetováním od Jakuba Jaceňka je tříoká kočka, pod kterou je lidská lebka. „Pro mnohé to vypadá trochu morbidně, ale já jsem z toho nadšená,“ nezastírá MOgirl Linuef.

Celý rozhovor najdete ZDE | PHOTO WWW.LUBU.CZ / MOGIRL LINUEF

The post LINUEF 05/2018 first appeared on MOMAG.

Pro mě osobně láska znamená strašně moc a neberu ji na lehkou váhu.

„Zažila jsem dost zklamání a od té doby jsem si dávala při hledání partnera obrovský pozor. Nicméně jsem přes to všechno našla někoho, kdo mi rozumí a umí mě rozesmát. Své polovičce jsem oddaná a snažím se ho dělat šťastným a spokojeným, tak jako dělá on mě. Lásku neposuzuju podle dárků a kolikrát do měsíce mi ten můj přinese kytku nebo mě vezme na drahou večeři. Posuzuji jí podle toho, jak se mnou přítel jedná, jak se stará, když mi není zrovna nejlépe. Láska je podle mého vzájemné naslouchání, podporování a úcta k tomu druhému.“

Photo Hanuš / MOgirl KRISTÝNA

The post KRISTÝNA 05/2018: Láska je podle mého vzájemné naslouchání, podporování a úcta k tomu druhému first appeared on MOMAG.